Světci

Z promluv svatého biskupa Řehoře Naziánského (kolem 330-390)

Uvědom si, odkud máš své bytí, odkud to, že dýcháš, že myslíš a chápeš,

a co je nejdůležitější, že poznáváš Boha, že doufáš v nebeské království, v rovné postavení s anděly,

v možnost patřit na Boží slávu; zatím sice jakoby v zrcadle a v náznacích,

pak ovšem v plnosti a jasu.

Věz, že jsi dítětem Božím a spoludědicem Kristovým, a mám-li se to opovážit říci,

že jsi dokonce zbožštěl.

Odkud máš tohle všechno?

A od koho?

Nebo - abych mluvil o něčem menším a viditelném - čí je to zásluha a čí je to dar,

že můžeš hledět na krásu nebe, na východ i západ slunce, na putující měsíc a množství hvězd

a na soulad a řád, který v tom všem vládne jako při hře na lyru?

Kdo ti dal déšť, úrodnou zemi, pokrm, umění, domov, zákony, stát, život v míru a civilizaci a rodinný život v lásce a přátelství?

Kdo tě ustanovil pánem a králem všeho, co je na zemi?

Kdo věnoval to všechno, čím člověk vyniká nad ostatní živočichy?

Není to Bůh?

A ten nyní za to od tebe žádá především a místo všeho ostatního, abys byl dobrý k lidem.

Cožpak bychom se nemuseli stydět, jestliže jsme toho od něho tolik přijali a máme naději, že mnoho dal- šího dostaneme, kdybychom mu nenabídli ani to jediné, totiž lásku k lidem?

On se nestydí zvát se naším otcem, třebaže je Bůh a Pán, a my bychom se neznali ani k těm, kdo jsou s námi téhož rodu?

V žádném případě, bratři a přátelé moji, nesmíme špatně hospodařit s tím, co nám Bůh daroval, abychom nikdy nemuseli vyslechnout Petrova slova:

Zastyď - te se, kdo jste se zmocnili cizího majetku, hleďte následovat spravedlnost Boží, a nikdo nebude chudý.

Ze spisů svatého Tomáše Akvinského, kněze

Jak drahocenná a podivuhodná je to hostina!

Protože nám jednorozený Syn Boží chtěl dát účast na svém božství, přijal naši přirozenost; stal se člověkem, aby člověka zbožštil.

A nejen to: On všechno, co si z našeho vzal, plně vynaložil na naši spásu; své tělo nabídl Bohu Otci v oběť smíření na oltáři kříže a svou krev vycedil jako naše výkupné a jako očistnou lázeň, abychom byli vykoupeni z ubohostí otroctví a očištěni ode všech hříchů.

Aby však v nás zůstávala trvalá památka na toto veliké obdarování, pod způsobami chleba a vína zanechal věřícím své tělo jako pokrm a svou krev jako nápoj.

Jak drahocenná a podivuhodná je to hostina, přinášející spásu a plná všeliké lahodnosti! Neboť co může být vzácnějšího než tyto hody? Nepředkládá se nám totiž žádné maso telat a kozlů jako kdysi za mojžíšského zákona, ale nabízí se nám tu sám Kristus, pravý Bůh. Vzbuzuje snad něco větší podivení než tato svátost?

Žádná jiná svátost není spasitelná jako tato: Zbavuje hříchů, rozmnožuje ctnosti, naplňuje duši hojností všech duchovních darů.

Církev ji přináší za živé i mrtvé, aby měl každý člověk prospěch z toho, co bylo zřízeno pro blaho a spásu všech.

A nikdo není s to vyjádřit sladkost této svátosti, neboť se v ní ochutnává duchovní blaženost přímo z jejího pramene a slaví se v ní památka oné závratné lásky, kterou Kristus ukázal svou smrtí na kříži.

A tak aby se nezměrnost této lásky přímo vryla hluboko do srdce všech věřících, ustanovil Kristus tuto svátost. Stalo se to při poslední večeři, když spolu se svými učedníky oslavil velikou noc a chystal se odejít z tohoto světa k Otci. Touto svátostí zanechal trvalou památku na své umučení, naplnil smysl starozákonních předobrazů, učinil největší ze svých divů a těm, které měl jeho odchod zarmoutit, připravil jedinečnou útěchu.

Z kázání svatého Antonína

Řeč je živá, mluví-li skutky

Ten, kdo je naplněn Duchem svatým, mluví rozličnými jazyky. Různé jazyky jsou různá svědectví o Kristu, například pokora, chudoba, trpělivost a poslušnost. Těmito jazyky mluvíme, když je uskutečňujeme na sobě, a tím ukazujeme jiným. Řeč je živá, mluví-li skutky. Prosím tedy, ať zmlknou slova a mluví skutky. Jsme plní slov, ale skutky žádné; proto jsme prokleti od Pána, neboť on proklel fíkovník, na němž nenalezl plody, ale jen listí. Svatý Řehoř praví: "Pro kazatele platí zákon, aby konal, co káže." Marně se chlubí znalostí zákona, kdo svými skutky popírá, co učí.

Apoštolové mluvili, jak jim Duch vnukal, aby promlouvali. Blahoslavený, kdo mluví tak, jak mu to vnukne Duch svatý, a ne jak ho navádí jeho vlastní duch. Někteří lidé totiž mluví ze svého ducha, kradou slova druhých, vydávají je za svoje a přivlastňují si je. O takových a jim podobných říká Pán u Jeremiáše: Já přijdu na proroky, kteří druhým kradou má slova. Hle, přijdu na proroky - praví Hospodin - kteří pořád melou svým jazykem a říkají: "Hospodinův výrok." Hle, přijdu na proroky, kteří mají lživé sny - praví Hospodin - kteří je vypravují a svádějí můj lid svou lží, svým chvástáním. Neposlal jsem je a nic jsem jim neuložil, nijak neprospívají tomuto lidu - praví Hospodin.

Mluvme tedy tak, jak nám Duch svatý vnukne, abychom promlouvali. Prosme ho pokorně a oddaně, ať sešle svou milost, abychom dovršili den letnic - padesátý den - dokonalostí pěti smyslů znásobenou plněním desatera, abychom byli plni mocného ducha lítosti nad svými hříchy a zapáleni ohnivými jazyky k vyznávání víry, a tak abychom jednou směli spatřit v plnosti světla uprostřed svatých slávu trojjediného Boha.

Z listů svatého Atanáše, biskupa

Trojiční světlo, záře a milost - uvnitř i navenek

Jistě nebude bez užitku zkoumat, co je nám odedávna předáváno, jaké je učení a jaká víra obecné církve, jak ji sám Pán předal, apoštolové zvěstovali a Otcové uchovali. Právě na víře spočívají základy církve, a jestliže jí někdo pozbude, nemůže už být křesťanem, a to ani podle jména.

Tak tedy: Boží Trojice je svatá a dokonalá a je poznávána v Otci, v Synu a ve svatém Duchu. A nemá přidáno nic cizího nebo vnějšího, ani nesestává ze stvořitele a stvořeného, ale celá má moc dávat bytí a tvořit; co do přirozenosti je sama sobě identická a nedílná a jednotná je její působnost a činnost. Neboť Otec činí všechno skrze Slovo v Duchu svatém, a tak se uskutečňuje a zachovává jednota svaté Trojice. Takže církev hlásá jediného Boha, jenž je nade všemi, proniká všecky a je ve všech. Nade všemi je zajisté jako Otec, jako počátek a pramen všeho, zatímco proniká všecky působením Slova a je ve všech v Duchu svatém.

Když píše svatý Pavel křesťanům do Korintu o duchovních darech, jako k Hlavě zaměřuje všechno k jedinému Bohu Otci: Dary jsou sice rozmanité, ale je pouze jeden Duch. A jsou rozličné služby, ale je pouze jeden Pán. A jsou různé mimořádné síly, ale je pouze jeden Bůh. On to všechno ve všech působí.

Všechno, co Duch jednotlivě rozděluje, je Otcovým darem skrze Slovo, neboť vše, co patří Otci, je zároveň Synovo. A tedy také to, co v Duchu dává Syn, je vlastním darem Otcovým. A podobně: jestliže v nás přebývá Duch, přebývá v nás rovněž Slovo, od kterého jsme Ducha přijali, a ve Slově také Otec. A tak se v nás naplňuje, co bylo řečeno: Přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Vždyť kde je světlo, tam je i jeho záře a také její působení, zářivá milost.

O tom nás opět poučuje Pavel, tentokrát ve druhém listě Korinťanům: Milost našeho Pána Ježíše Krista, láska Boží a společenství svatého Ducha ať je s vámi se všemi. To znamená, že milost, dar věnovaný v Trojici, je darem Otcovým skrze Syna v Duchu svatém a že stejně, jako se nám dostává milosti od Otce skrze Syna, tak se v nás nemůže sdílení daru uskutečnit jinak než v Duchu svatém. Jestliže se nám dostalo podílu na Duchu, máme opravdu Otcovu lásku, Synovu milost a společenství s ním samým, Duchem.

Z traktátu "Proti bludným naukám" od svatého Ireneje, biskupa

Seslání svatého Ducha

Když Pán dával učedníkům moc uskutečňovat znovuzrození člověka v Bohu, řekl jim: Jděte, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.

O tomto Duchu mluvil ústy proroků a slíbil, že jej vylije v posledních dnech na své služebníky a služebnice, aby prorokovali. Proto také, když se Boží Syn stal Synem člověka, sestoupil tento Duch na něho, aby se s ním natrvalo usídlil v lidském pokolení, aby navždy spočinul v lidech a přebýval v celém Božím stvoření. Ve všech a ve všem působí, aby se dála Otcova vůle, a všechno obnovuje proměnou staroby v Kristovu novost.

Po nanebevstoupení Páně, jak říká Lukáš, sestoupil tento Duch v den letnic na učedníky, maje moc uvést všechny národy do života a otevřít jim přístup k nové smlouvě. Proto také učedníci jednomyslně chválili Boha ve všech jazycích a Duch uváděl v jednotu vzdálená společenství a prvotiny ze všech národů přinášel Otci.

A proto také Pán slíbil, že sešle Utěšitele, který nás připraví pro Boha. Tak jako nelze ze suché mouky bez přidání tekutiny udělat žádné těsto ani chléb, tak se ani my ve své mnohosti nemůžeme spojit v jedno v Kristu Ježíši bez vody, která přichází z nebe. A jako vyprahlá země bez vláhy nerodí, tak bychom ani my, všichni zpočátku jako suchý strom, nemohli nést plody života bez hojného deště, který přichází shůry jako dar.

Té jednoty, která vede k neporušitelnosti, se našim tělům dostalo v křestní koupeli, duším ji dal sám Duch.

Duch Boží, který spočinul na Pánu, je Duch moudrosti a rozumu, Duch rady a síly, Duch poznání, zbožnosti a bázně před Hospodinem. A tohoto Ducha dal Pán zase církvi, když pro celou zemi seslal z nebe Přímluvce. Podle výroku Páně byl však jako blesk na zemi svržen také ďábel. Proto tak nezbytně potřebujeme Boží rosu, abychom neshořeli a abychom nepřestali nést plody. A také aby tam, kde máme žalobce, byl i Obhájce a Pomocník, neboť Pán svěřil Duchu svatému svého člověka, který upadl mezi lotry. Nad tímto člověkem se sám slitoval, ovázal mu rány a vynaložil dva královské denáry. A tak když jsme skrze Ducha přijali obraz i nápis Otce a Syna, zužitkujme tento svěřený denár a spolu s výtěžkem jej vraťme Pánu.