FRANTIŠKÁNSKÁ FRATERNITA

K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích

K podstatě františkánského způsobu života podle evangelia patří především
Minorita - Chudoba a Fraternita = bratrství.
Pro svatého Františka tyto prvky zcela jasně vyplývají z evangelních rad a způsobu života Pána Ježíše, jehož šlépěje chce František následovat. Právě výraz
"následovat šlépěje Pána Ježíše Krista"
je pro Františka velmi typický a inspiroval se jím v prvním listu svatého apoštola Petra:

1 Petr 2, 21

21 K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích.

Minorita a fraternita jsou pro svatého Františka konkrétní podobou evangelijního života. Důležitost, kterou kladl na tyto dvě hodnoty, můžeme vidět i v tom,

že svému společenství dal název Menší bratři; nenazval je Společenství Kristových chudých ani Kajícníci Kristovi.
Jako nejdůležitější charakteristiku svého společenství sv. František označuje pokoru a schopnost umět být bratrem.

Františkův vzor pro fraternitu

V dějinách se při zakládání nových řeholních společenství stále opakuje jeden prvek: žít po vzoru prvotní jeruzalémské obce.

Jinak je tomu u sv. Františka.
On se vrací k modelu dvanácti apoštolů, v jejichž středu žije Ježíš. PÁN je tím nejdůležitějším poutem fraternity.

Nejde tedy ani tak o to, že se řeholníci zavážou žít i zemřít za zdmi jednoho kláštera,
ve kterém je shromážděna komunita, ale o to,

že FRATERNITA je tam,
kde jsou bratři či sestry shromážděni kolem JEŽÍŠE.

Vzpomeňte na naše bratry a sestry ve vězení či internaci. Neměli nic a přesto podle svědectví, která známe, co se u nich zvláště upevňovalo, byl život ve fraternitě.
Fraternita totiž nepotřebuje nic, jen Ježíše a kolem něho shromážděné společenství.
To však neznamená, že ve fraternitě si každý dělá, co chce, a jde, kam chce.
Každá fraternita je totiž vedena svým představeným, který ji má sjednocovat kolem Ježíše a sloužit bratřím či sestrám tím, že dbá na to, aby fraternita skutečně žila správným duchem.

Křesťanské bratrství je odrazem lásky společenství
a jednoty Nejsvětější Trojice.

Pramení z přijetí a rozpoznání Boha jako Otce a Stvořitele všech a přijetí bližního jako bratra.

"Ti, kdo se dají vést Duchem Božím, jsou synové Boží. Nepřijali jste přece Ducha otroctví, abyste opět propadli strachu, nýbrž Ducha synovství, v němž voláme: ´Abba, Otče!´
Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. A jsme-li děti, tedy i dědicové - dědicové Boží, spoludědicové Kristovi; trpíme-li spolu s ním,
budeme spolu s ním účastni Boží slávy."
(Řím 8,14-17)

"Vy všichni jste přece skrze víru syny Božími v Ježíši Kristu. Neboť vy všichni, kteří jste byli pokřtěni v Krista, také jste Krista oblékli. Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou.
Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši."

(Gal 3, 26-29)

František věrně následoval šlépěje svého Pána, a tak dokázal uskutečnit evangelijní bratrství nesmírně specifickou formou.

Jeho bratrství pramení z hlubokého vztahu k Bohu, který zpětně otvírá jeho srdce novým obzorům, v nichž pak vidí své spolubratry, ostatní bližní a dokonce i celé stvoření jako bratry v Kristu, děti jediného Otce na nebesích.

Kontemplace Božího Otcovství jde ruku v ruce s kontemplací bratrství v Kristu. "Na všech mužích a ženách, kteří toto budou činit a vytrvají až do konce, spočine Duch Páně a učiní si u nich příbytek a domov. A budou dětmi nebeského Otce, jehož skutky činí. A jsou snoubenci, bratry a matkami našeho Pána Ježíše Krista. Snoubenci jsme tehdy, když v Duchu svatém je věrná duše spojena s Ježíšem Kristem. Bratry pak jsme, když konáme vůli jeho Otce, který je v nebesích; matkami jsme, když ho nosíme ve svém srdci a ve svém těle díky lásce a čistému a upřímnému svědomí, rodíme ho skrze svaté konání, které má druhým svítit jako vzor." (List věřícím, 6, 48-53)

"Síla lásky z něho udělala bratra všech tvorů.
Proto se nelze divit, že ho Kristova láska učinila ještě víc bratrem těch, do jejichž duše vtiskl Stvořitel svůj obraz.
Říkával, že není nic vznešenějšího nad spásu duší, a prokazoval to tím, že Boží Syn se za spásu duší dal přibít na kříž.

Proto se tak usilovně modlíval, tak neúnavně kázal, tak silně se snažil dávat dobrý příklad.
Měl za to, že je Kristovým přítelem, jen když miluje duše, které také Kristus miloval.
Proto také velmi ctil učitele Božího slova, protože vykonávají s Kristem týž úřad jako jeho spolupracovníci.
Své bratry pak v hluboké víře ve společnou účast na věčném dědictví vroucně uzavíral do svého milujícího srdce."
Z Františkova milujícího srdce tak pramení i konkrétní způsob života ve společenství s jeho bratry. Vztah k Nejsvětější Trojici stále více pronikal do všech konkrétních vztahů, které utvářel se svými spolubratry, s ostatními bližními i celým tvorstvem.

O skrývání ctností

Jak se tento člověk zřekl slávy, která neměla za cíl Krista, tak natrvalo vykázal i projevy lidské přízně.
Věděl, že tajemství svědomí se zmenšuje za cenu slávy a také že je mnohem škodlivější ctnosti zneužívat než je vůbec nemít.
Taky věděl, že nedá menší práci ctnosti zachovávat než získávat další.
Jak nás mnohem víc přitahuje marnivost než pravá láska, jak upřednostňujeme přízeň světa před Kristovou láskou!
A přitom hnutí nerozlišujeme, duchy nezkoumáme, a když nás k činu podněcuje slavomam, namlouváme si, že nás vede láska.
A když vykonáme něco jen málo dobrého, nejsme schopni unést tuto tíhu, a tak se ho za života zbavujeme a vzdalujeme se tak konečnému cíli.
Trpělivě snášíme, že nejsme dobří, ale nesneseme, když nás za dobré nepokládají.
Tak žijeme zcela z lidské chvály, protože nejsme nic jiného než lidé.