bratr Vavřinec od Vzkříšení

Všechna krásná slova o Bohu, která slyším a čtu, dokonce i to,
co o Bohu cítím a zakouším, nic z toho mě neuspokojuje.

bratr Vavřinec

Bratr Vavřinec se narodil roku 1614 v Lotrinsku v malé obci Hériménil u Lunéville. V třicetileté válce, kolem roku 1634, byl zraněn poblíž Rambervillers a tak byl donucen opustit svou dosavadní životní dráhu vojáka. Po svém uzdravení se rozhodl stát se sloužícím u jednoho šlechtice.
Kolem roku 1640 vstoupil jako bratr k bosým karmelitánům v Paříži. Svoje občanské jméno Mikuláš Herman vyměnil za řeholní jméno bratr Vavřinec od Vzkříšení. Většinu svého řeholního života strávil v kuchyni a v ševcovské dílně. Zemřel 12. února 1691 v Paříži.
V jeho životopise čteme tato slova:
"Niterné štěstí plynoucí ze zkušenosti s Bohem pobízelo bratra Vavřince, aby se o ně podělil i s jinými. Měl pevnou, neohroženou povahu a k bližním byl plný laskavosti. Klid a usebranost, jež vyzařovaly z jeho tváře, působily na mnohé hlubokým dojmem. Při práci nebyl ani uspěchaný, ani pomalý, snažil se vykonat všechno v pravý čas a klidně.
Čas práce, říkal, se pro mne neliší od času modlitby.
V neklidu a hluku kuchyně, když více lidí musí současně vykonávat různé věci, nacházím Boha se stejným klidem jako při pohledu na Nejsvětější Eucharistii."

Rozhovory a dopisy bratra Vavřince

Rozhovory a dopisy bratra Vavřince uveřejnil v Paříži roku 1692, tedy rok po autorově smrti, M. Beaufort, vikář arcibiskupa a kardinála Nosilles. Rozhovory vedl bratr Vavřinec pravděpodobně právě s M. Beaufortem.
Z šestnácti dopisů je dvanáct určeno řeholním osobám, tři další, totiž pátý, osmý a jedenáctý, se obracejí k jisté ženě a konečně šestý k jistému knězi.
Bratr Vavřinec psal své dopisy zcela zřejmě s úmyslem pomoci jiným v duchovním životě. V případě rozhovorů a šestého dopisu se zdá, že musel na námitky a kritiku odpovědět určitým vysvětlením. V úvodu k prvnímu vydání z roku 1692 čteme: "I když v uplynulém roce odvedla smrt na věčnost mnoho bratří z řádu bosých karmelitánů, v jejichž umírání se svatostí projevilo bohatství jejich života, chtěl Bůh přece usměrnit pozornost lidí na jednoho z nich, na bratra Vavřince. Při jeho smrti dal kráse jeho nitra zazářit jasným světlem, ačkoli se bratr Vavřinec celý život úzkostlivě snažil neupoutávat na sebe pozornost jiných lidí.
Někteří lidé, kteří od něho měli dopis, vyslovili přání dozvědět se o bratru Vavřincovi víc. Proto byly sebrány všechny dopisy a písemné poznámky, které bylo možno ještě najít a které napsal bratr Vavřinec vlastní rukou.
Všichni, kdo budou číst tuto malou knížku, ať je jejich povolání jakékoli, načerpají z ní velký duchovní užitek. Uvidí prostého člověka, který i při návalu práce a obtížných úkolů spojoval tak velice svou každodenní činnost s pohroužením do Boha, že dobrých čtyřicet let zůstával v nepřetržitém rozhovoru s Bohem."

Bratr Vavřinec nabízí i modernímu člověku jasnou teologii modlitby, přístup do nejhlubšího nitra vlastního bytí a pomoc k nalezení sebe a Boha. Jeho nekomplikovaný styl schopný jemného vcítění dává jeho svědectví víry vyniknout jakoby nově a přítomně. Tento muž nám ukazuje, že hluboká zkušenost Boha, služba bližnímu a tvrdá, zodpovědná práce se nikterak nevylučují.

První rozhovor

3. srpna 1666 (Bratra Vavřince jsem poprvé viděl 3. srpna 1666. Vyprávěl mi, jak došlo k jeho obrácení, a řekl mi toto):

Bůh mě obdaroval zvláštní milostí, když způsobil, že jsem se k němu obrátil, když mi bylo osmnáct let.
V zimě, jsem pozoroval strom, jak tu stál, holý, bez listí - a přece pak na jaře rozkvete a na podzim přinese zralé plody.

Tento pohled na mne zapůsobil tak hlubokým dojmem Boží prozřetelnosti a všemohoucnosti, že se vnořil nesmazatelně do mého nitra. Tento dotek způsobil, že jsem se zcela odpoutal od světa.

Roznítil ve mně takovou lásku k Bohu, že ani nemohu říci, zda během těch čtyřiceti let, co Pánu sloužím, vůbec ještě mohla vzrůst její žhavost a síla.

Byl jsem potom sluhou u pokladníka Fiauberta. I když jsem měl dobrý úmysl, byl jsem nemotorný a ve své nešikovnosti a neohrabanosti jsem zničil víceméně všechno, co mi přišlo do rukou.
Vstoupil jsem do kláštera a domníval jsem se, že tam najdu příležitost činit pokání za všechny hlouposti a poklesky, kterých jsem se dopustil.

Ale Bůh mě důkladně zklamal.

Našel jsem jen radost a spokojenost. Tak Bůh se mnou jednal!

Všichni bychom měli být denně, ba každou hodinu, neustále proniknutí Boží přítomností a bez přestání s ním vést rozhovor.

Není to bláznovství, zanechat styku s ním a oddat se všem možným hloupostem a pomíjivým věcem?
Musíme své nitro živit vysokými představami o Bohu.

To přináší člověku, který se vážně pokouší zcela se Mu odevzdat, nevýslovnou radost.
Víra se v nás musí stát silnou a živou.

Je škoda, že máme tak málo víry. Ztratili jsme cestu víry natolik, že už nevíme, co vůbec víra je.

Místo, aby víra byla náš vůdce a pomocník ukazující směr, oddáváme se horlivě všem možným velice proměnlivým věcem.

Cestou víry je církev.Tato cesta stačí, aby nás přivedla na vysoký stupeň dokonalosti.
Zcela se vzdát sebe a naprosto se odevzdat Bohu.

To platí pro časné věci stejně jako pro věci duchovní.

Hledejme svou radost jen a jen v tom naplnit jeho vůli.

Bůh nás může vést utrpením nebo nás navštívit útěchami. To všechno nám bude jedno, když jsme Mu v hloubi duše zcela odevzdáni.
Zakusíme podivuhodnou radost dokonce i v době vyprahlosti, necitlivosti a únavy v životě modlitby: což jsou všechny ty věci, které na nás Bůh sesílá, aby zkoušel, jaká je naše láska k němu. Právě v těchto zkouškách máme nejlepší příležitost osvědčit celým srdcem dobré smýšlení a bezvýhradně se Mu odevzdat. Jediný akt pokorného odevzdání nás v duchovním životě přivede o velký kus kupředu.
Denně slyším o bídě a hříšnosti světa. Neudivuje mě to. Naopak, divím se, že to není horší, když pomyslím, jakého zla je člověk schopen. Co mohu dělat jiného, než se za hříšníky modlit? Dělám to. Všechno ostatní přenechám Bohu.Vím, že On může lidskou špatnost zase napravit, kdy jemu se zlíbí. Jemu přenechávám všechno a nedělám si žádné starosti se zlem ve světě.
Abychom dospěli k té svaté odevzdanosti, jakou od nás Bůh požaduje, měli bychom s bdělým srdcem střežit všechna hnutí svého srdce, především své vášně. S oblibou se míchají do každého duchovního i tělesného konání. Právě v našich citových hnutích a vášních dává Bůh vnitřní světlo každému, kdo Mu chce vážně sloužit.
Je-li tvou touhou sloužit jen Bohu, můžeš mě navštívit jak často chceš, a nemusíš se bát, že mě budeš obtěžovat. Nemáš-li však toto přání, není už třeba, abys mě v budoucnu navštívil.

bratr Vavřinec od Vzkříšení

Druhý rozhovor

28. září 1666

Nechal jsem se vždycky vést čistou láskou k Bohu bez sobeckých vedlejších úmyslů.Od té doby, co jsem se definitivně rozhodl učinit cílem svého konání jedině lásku k Bohu, vím, proč jsem na této cestě tak šťasten. Je už pro mne štěstím, jestliže z lásky k Bohu zvednu jen stéblo slámy ze země.

Při všem hledám jen Jeho a nic jiného, dokonce ani jeho dary.
Dlouho mě trápila myšlenka, že jsem zavržen. Tato myšlenka se ve mně uhnízdila tak pevně, že by mě byl žádný člověk na světě nemohl přesvědčit o opaku. Nakonec jsem se však rozhodl modlit se odhodlaně k Bohu: oddal jsem se duchovnímu životu - jen z lásky k Tobě, Bože.

Usiloval jsem stále o to konat všechno kvůli Tobě. Ať se se mnou teď stane cokoli; ať budu zavržen nebo spasen; chci provždy pokračovat v tom konat všechno z čisté lásky k Tobě.Zůstane mi pak aspoň toto jediné; že až do své smrti neudělám nic jiného, než že Tě budu milovat. Tato úzkost srdce mě svírala čtyři roky a já jsem v té době mnoho trpěl.
Od té doby jsem vedl život ve svobodě a v trvalé vnitřní radosti. Své hříchy jsem postavil mezi sebe a Boha a tím jsem mu dal najevo, že nezasloužím jeho milost. Ale Bůh mi ji přesto nepřestává bohatě a plně udělovat.
Abychom si zvykli na stálý styk s Bohem a na to, abychom dělali všechno, co konáme, před Jeho tváří, musíme se k Němu z počátku houževnatě znovu a znovu obracet.

Po určité námaze brzy shledáme, jak v nás Jeho láska začíná působit a vede nás k nové lásce, která pomáhá překonat každou obtíž.
Po dnech radosti života, kterou mi Bůh daroval, očekávám teď natřesenou míru utrpení a křížů. Nejsem z toho ale smutný, protože dobře vím, že mi Bůh neodepře svou sílu, abych snášel, co mi pošle. Sám ze sebe nejsem schopen ničeho.
Mám-li příležitost udělat něco dobrého, obrátím se dětinně k Bohu a řeknu mu: Můj Bože, nedokážu to, když mi nepomůžeš. Tak se modlím a dostanu pak sílu shůry - víc než dost.
Jestliže jsem pochybil a nesplnil své povinnosti, vyznám před Bohem svoje chyby. Řeknu mu docela jednoduše: Pane, když mě ponecháš mně samotnému, nebude to nikdy lepší.

Jen Ty můžeš zabránit mým pádům a jen Ty můžeš napravit, co je ve mně zvrácené.

Pak už si s tím nedělám starosti.

S Bohem se člověk musí stýkat s největší jednoduchostí, hovořit s Ním upřímně a otevřeně a žádat Ho o pomoc ve všem, co se nás týká. Nikdy nám ji neodepře.

Udělal jsem s tím častou zkušenost.
Před nějakým časem mě poslali do Burgundska, abych tam nakoupil víno pro náš klášter. Byl to pro mne obtížný úkol, protože v obchodních věcech se ani trochu nevyznám a také proto, že jsem chromý na jednu nohu. Přesto jsem si s tím nedělal starosti a s nákupem vína jsem si hlavu nelámal.

Řekl jsem Bohu:

Pane, to je Tvoje záležitost, musíš ji vyřídit.

A shledal jsem, že ta věc byla vyřízena dobře. Loňského roku mě poslali se stejným úkolem do Auvergne. Nemohu říci, jak se to všechno seběhlo. Vím jen tolik, že celá věc dopadla zase dobře.
Tak tomu bylo také, když jsem konal službu v kuchyni - byla to práce, proti které mám od přirozenosti ten největší odpor. Když jsem si ale navykl konat všechno z lásky k Bohu a prosit Ho při každé příležitosti, aby mi dal milost pro zdárné vykonání každé práce, připadalo mi v těch patnácti letech, co jsem byl zaměstnán v kuchyni, všechno snadné.
Právě tak šťasten se cítím teď při práci v ševcovské dílně. Ale i zde jsem ochoten kdykoli skončit svou službu, neboť mám radost ze všeho, kde jsem a co dělám.

Dělám všechno, i ty nejmenší maličkosti, z lásky k Bohu.
Čas vyhrazený pro modlitbu se pro mne nikterak neliší od ostatního času. Modlím se sice ve stanovenou dobu tak, jak to nařizuje představený.

Nepotřebuji však zvláštní hodinu pro modlitbu a taky bych o ni nikdy nepožádal, protože mě ani největší nápor práce nemůže rušit ve styku s Bohem.
Protože znám jen jednu povinnost, milovat ve všem Boha, a protože se to snažím dělat, nepotřebuji duchovního "vůdce", který by mě k tomu vedl. Potřebuji ovšem zpovědníka, aby mě rozhřešením zbavil hříchů, neboť pociťuji velmi silně vážnost svých hříchů. Nezbavují mě však odvahy. Vyznám je před Bohem, neobhajuji se před Ním a nesnažím se je nějak omluvit. Když jsem se tak Bohu vyznal, vrátím se pokojně k obvyklým cvičením v lásce a zbožnosti.
Když mě něco tíží, neptám se nikoho a nejdu se vyzpovídat.

Ve světle víry vím, že Bůh je všude kolem mne. Nacházím útěchu a pokoj, když všechno, co dělám, konám před Jeho tváří, a to s jediným přáním, aby se to Jemu líbilo, jinak ať se děje cokoli.
Neužitečné myšlenky všechno kazí. Jimi začíná každé zlo. Musíme je se vší rozhodnosti odmítat, jakmile zpozorujeme jejich vliv na práci, kterou právě konáme, nebo na naše nitro. Obraťme se v takovém případě zase ve vší prostotě k Bohu. Zpočátku jsem se v čase vyhrazeném modlitbě nezabýval ničím jiným, než že jsem bojoval proti rozptylujícím myšlenkám. Ale upadal jsem do nich znovu a znovu. Nikdy jsem nedokázal soustředit svou zbožnost na Boha pomocí zvláštních cvičení a pravidel, jak se to často dělává. I když jsem se zpočátku dlouho pokoušel ponořit se tímto způsobem do Boha, později jsem toho nechal, aniž bych mohl říci, jak k tomu došlo.
Všechna tělesná umrtvování a duchovní cvičení jsou neužitečná, jestliže nenapomáhají k tomu dosáhnout láskou spojení s Bohem.

Znovu a znovu jsem se s tím setkával a znám proto nejkratší cestu, která vede přímo k Bohu: KONAT VŠECHNO Z LÁSKY K NĚMU.
Je třeba rozlišovat mezi skutky rozumu a skutky vůle.

Co před Boží tváří konáme rozumem, platí u něho jen málo.

Co mu podrobujeme vůlí, platí u Něho velmi mnoho, ba je vším.

NAŠÍM JEDINÝM ÚKOLEM JE MILOVAT BOHA A RADOVAT SE Z NĚHO.

Všechny způsoby umrtvování nemohou zahladit jediný hřích, jestliže v nich nepůsobí láska k Bohu. Očekávejme stále, bez velké úzkostlivosti, odpuštění hříchů pro krev Ježíše Krista, usilujme o to milovat Ho ze všech sil a z celého srdce.Zdá se, že Bůh projevuje svou lásku největším hříšníkům jako zvláštní znamení svého nezměrného milosrdenství.
Co může tento svět poskytnout, pokud jde o utrpení nebo radost, je nic ve srovnání s tím, s čím jsem se setkal v duchovním světě, ať jde o bolest nebo radost. To se nedá vůbec srovnat.

Duchovní věci, které jsem zažil, jsou tak veliké, že už nemám žádné pozemské starosti, že už mě netísní žádný strach tohoto světa.

ZNÁM JEN JEDNO A MILUJI JEN JEDNO: BOHA.

Jen po jednom toužím a jedno si přeji: nikdy se proti Němu neprohřešit. Nestává se mi, že bych trpěl vlastními výčitkami.

Jestliže jsem pochybil, přednesu své chyby Bohu, jakmile jsem je poznal.

Řeknu Mu:

Pane, tohle je moje dílo. Ani v budoucnu nesvedu nic lepšího, jestliže mi nepomůžeš!

Když žádné chyby nenajdu, poděkuji Bohu, protože vím, že to ve mně působila jen Jeho milost.

Třetí rozhovor

22. listopadu 1666

Počátkem a základem mého duchovního života bylo vznešené poznání Boha a velká úcta k Němu, obojí prožívané ve víře.

Když jsem k tomu dospěl, nestaral jsem se už o nic jiného, než abych opustil všechny ostatní myšlenky a abych všechno, co konám, konal jen z čisté lásky k Bohu.
Když někdy delší dobu nemyslím na Boha, neznepokojuji se. Vyznám Bohu svou ubohost a obrátím se k Němu s důvěrou tím větší, čím víc mě to mrzelo, že jsem na Něho mohl zapomenout.

Čím více Mu důvěřujeme, tím větší úctu Mu prokazujeme a svoláváme na sebe velkou milost.

Je nemožné, aby Bůh někoho klamal.

Nikdy nenechá dlouho trpět někoho, kdo se Mu zcela odevzdal a je rozhodnut snášet všechno pro Něho.
Často jsem zakusil rychlou Boží pomoc ve všech možných záležitostech. Po těchto zkušenostech nikdy nepromýšlím, jak vyřídit různé záležitosti, když musím něco zařídit. Když přijde čas pro vyřízení takových věcí, najdu v Bohu jako v čistém zrcadle všechno, co mám dělat. Konám všechno pokojně a nedělám si předem žádné starosti, jak postupovat. Nebylo tomu tak vždycky. Než jsem se odvážil toho kroku důvěřovat Bohu bezpodmínečně a ve všech věcech, dělal jsem si mnoho starostí, jak vyřídit tu nebo onu záležitost.
Dnes už nemyslím na to, co dělám. Vzpomenu si někdy na své úkoly, když jsou vyřízeny. Ale mohl bych těžko říci, jak jsem je vyřídil, natolik jsou moje myšlenky v Bohu. Když vstanu od stolu, nevím, co jsem jedl. Vím však, že můj zrak byl zcela upřen na Boha.

Všechno konám z lásky k Bohu.

Děkuji Mu za všechno, co vykonal skrze mne nyní i v ostatních událostech mého života.

Říkám Mu to zcela prostě a takovým způsobem, že mě to velmi silně ponořuje do přítomnosti a lásky Boží.
Když mě nějaká vnější práce odvádí od myšlenek na Boha, upomíná mě Bůh na sebe v nejhlubším nitru mé duše, tichounce, a přece velmi silně. Niterně mě to tak rozohní a uchvátí, že je těžké to navenek skrýt.
Při své každodenní práci jsem s Bohem spojen víc, než když se uchýlím k hodinám vyhrazeným pro modlitbu. Zpravidla se od nich vracím s větší vyprahlostí ducha.
Očekávám také svůj podíl na velkých utrpeních těla i duše, vím, že mě to čeká.

Ale neleká mě to.

Jen jednoho zla bych se obával: kdybych měl ztratit pocit Boží přítomnosti, který mi tak dlouho přinášel tak hlubokou radost. Nezměrná Boží dobrota mi však dává podivuhodnou jistotu, že mě nikdy zcela neopustí, že mi dá naopak tolik pevnosti a síly, abych snesl všechno, čím mě navštíví.

Proto se ničeho nebojím a nepovažuji za potřebné mluvit s někým o stavu své duše.

Když jsem se o něco takového pokoušel, vrátil jsem se pokaždé méně jistý.

Vím, že jsem dnes kdykoli ochoten vzdát se svého života z čisté lásky k Bohu, proto mě nic neleká.

Úplně se vydat Bohu je pro člověka nejjistější cestou k Němu, je to cesta, na které nám vždycky svítí jeho světlo, takže vidím stezku, po které máme jít.

Na začátku duchovního života musíme věrně plnit své povinnosti a
CVIČIT SE V SEBEZÁPORU.

Pak přijdou nevyslovitelně šťastné prožitky a hluboké radosti.

Když nastoupí těžkosti a starosti, stačí toto: utíkat se k Ježíši Kristu a prosit Jej o pomoc. Jeho přispění činí všechno lehkým.
Mnozí neudělají pořádný pokrok v křesťanském životě, protože uváznou v kajících skutcích a jiných zvláštních cvičeních a zapomenou na to hlavní:

ŽE JEDINÝM SMYSLEM A CÍLEM TAKOVÝCH CVIČENÍ JE LÁSKA K BOHU.

Když se toho nedbá, projeví se to brzy v jednání i ve skutcích těchto lidí.

Proto nacházíme tak málo pravých ctností.

Abychom dospěli k Bohu, není k tomu zapotřebí zvláštní chytrosti ani mimořádného vzdělání.

Potřebujeme jen jedno:

POCTIVÉ, PEVNÉ SRDCE, KTERÉ NEHLEDÁ NIC NEŽ JEHO,VE VŠEM JEN JEHO - A KTERÉ JEJ HLEDÁ JEN PROTO, 
ABY JEJ MILOVALO,JEN JEHO.

Čtvrtý rozhovor

25. listopadu 1667 (Dnes hovořil bratr Vavřinec velmi živě a s velkou otevřeností o své cestě k Bohu. Byla o ní řeč už i v předcházejících rozhovorech.)

Jen jednoho je zapotřebí: odvážného, pevného rozhodnutí zříci se jednou provždy všeho a odevzdat se Bohu, a od této chvíle se s Ním smíme stále stýkat. Musí to být styk plný důvěry, bez velkých tajností, upřímný a čistý! Tak to chce Bůh! Potřebujeme obšťastňující poznání, že Bůh přebývá v nás, v největších hlubinách duše, a že se tam na něho můžeme v každém okamžiku obracet. Zde Ho prosíme o pomoc, aby nám ukázal svou vůli, když si nejsme jisti; aby nám pomohl dobře vykonat, co nám ukládá. Všechno Mu můžeme svěřit, než to vykonáme. Poděkujme, když jsme všechno dokončili.
Styk s Bohem je neustálá blaženost. Velebíme Jej nebo se Mu klaníme, milujeme Boha stále znovu pro Jeho nesmírnou dobrotu a dokonalost.
Ovšem, jsme hříšníci, a přece smíme s bezmeznou důvěrou prosit o Jeho přispění, o Jeho pomoc.

Máme u Boha nepomíjivý poklad milostí v našem Pánu a Spasiteli Ježíši Kristu.
Bůh nikdy nezapomíná poskytovat nám svou pomoc - vždycky a při každé činnosti.

Často mám tento pocit a nikdy nepostrádám Boží pomoc. Ztrácí se jen tehdy, když se moje myšlenky už nepohybují v Boží přítomnosti, když zapomenu prosit o Jeho pomoc.
Bůh nám vždycky dává světlo v našich nejistotách.

My musíme hledět, abychom se Mu líbili a konali všechno z lásky k Němu.
Naše posvěcení nezáleží na tom, abychom změnili svoje zaměstnání, nýbrž abychom konali pro Boha to, co obvykle konáme pro sebe.

Je to škoda vidět tolik lidí, kteří ve službě Bohu povyšují prostředky na účel. Nechávají se donutit ke konání určitých skutků, ale konají je nedokonale, protože jsou vedeni pozemskými záměry nebo sobeckými důvody.

Neznám lepší cestu k Bohu než tuto: konej to, co ti den za dnem ukládá tvoje povolání nebo zaměstnání, nedělej to ale, aby ses líbil lidem, nýbrž konej všechno - nakolik jsi toho jen schopen - jen z lásky k Bohu.

Je to velký omyl domnívat se, že se čas vyhrazený pro modlitbu musí lišit od ostatního času. Nikoli!

Je nám uloženo být u Boha svou prací v době práce a modlitbou v době modlitby.

Modlitba není nic jiného než toto:

vědět a cítit, že jsme v Boží přítomnosti, že svoje nitro učiníme nevnímavým pro všechno, co přichází zvenčí, a oddáme se Boží lásce!

Když skončí doba vyhrazená pro modlitbu, ani to nepostřehnu, protože jsem neustále u Boha. VELEBÍM A CHVÁLÍM HO PRO JEHO VELIKOST A MOC. S NÍM CHCI STÁLE JÍT A HOVOŘIT. MŮJ ŽIVOT JE NEUSTÁLÁ RADOST.

Bůh mi jistě pošle i utrpení, ale teprve pak, až budu dost silný je snášet.
Nepřestávejme skládat všechnu svou důvěru v Boha, zcela se Mu odevzdávat. Můžeme si být jisti, že nás nikdy nezklame.
Nepřestávejme nikdy konat všechno - i malé a nejmenší věci - z lásky k Bohu.

On se nedívá jako my na velikost díla, nýbrž na lásku, s jakou je konáme.

Nesmí nás mást, když se nám z počátku ne všechno daří.

Brzy si na to zvykneme tak, že se nám dobrý úmysl stane druhou přirozeností, a to i bez vědomého úsilí, a budeme plni velké vnitřní radosti.
Nejvnitřnější podstatou náboženství jsou víra, naděje a láska. S jejich pomocí přicházíme k Bohu.

Na světě je všechno jedno, jen když to slouží jedinému cíli, abychom vírou a láskou dospěli k dobrému konci a byli přijati do věčného života.

VŠECHNO JE SNADNÉ PRO TOHO, KDO VĚŘÍ; JEŠTĚ SNADNĚJŠÍ PRO TOHO, KDO MILUJE.

Blaze tomu, kdo vytrvá v pěstování těchto ctností.
Na zemi bychom měli mít na paměti tento cíl: už v pozemském životě se Bohu klanět a uctívat Ho tak, jak doufáme, že to budeme dělat ve věčném životě.

Když začínáme duchovní život, musíme se zkoumat až na dno duše.

Kdo vlastně jsme?

Shledáme, že jsme ubohá a bloudící stvoření, která nezaslouží jméno křesťan. Jsme vystaveni všem možným trápením, na mnoha cestách na nás číhá neštěstí. Naše zdraví, naše nálady, naše vnější i vnitřní životní okolnosti jsou podrobeny neustálým proměnám. Bůh nás vede mnohými utrpeními a námahami - v nás i kolem nás.

Divíme se pak, že nám i lidé připravují zármutek, pokušení a protivenství?

To všechno bychom měli snášet - jak dlouho se Bohu líbí - jako zásahy Prozřetelnosti, které nám slouží k dobrému a jsou pro nás požehnáním.
Čím vyšší je dokonalost, o kterou usiluje naše duše, tím víc jsme odkázáni na Boží milost.

Zpráva

(Jak lze dosáhnout toho, abychom snadno a neustále mysleli na Boha?
Tuto otázku položil bratru Vavřincovi jeden spolubratr, jemuž byl bratr Vavřinec povinen dát odpověď. Zněla takto:)

Od svého vstupu do kláštera jsem učinil Boha cílem všech svých myšlenek a přání, obsahem svého usilování a smyslem svého života.
Na začátku noviciátu jsem se v hodinkách vyhrazených pro modlitbu zabýval myšlenkami na Boha. Snažil jsem se přesvědčit své nitro o Jeho existenci a probudit v sobě hluboký dojem z Božího bytí. Dařilo se to víc pokorným odevzdáním než učeným dokazováním nebo vzletnými myšlenkami. Rostl jsem tak rychle a jistě v poznání Boha a v lásce k Němu, že jsem byl odhodlán zcela se Mu odevzdat.

Chtěl jsem žít neustále v Jeho blízkosti a nikdy na Něho nezapomenout.
Když jsem byl v nitru zcela naplněn hlubokými pocity odevzdanosti a lásky k nekonečnému Bytí, šel jsem za svou prací do kuchyně - byl jsem tehdy právě kuchařem - a konal jsem svědomitě všechny práce, které mi příslušely. Při této činnosti a také ve volném čase před prací, při ní i po ní jsem neustále setrvával v modlitbě.
Když jsem začínal práci, řekl jsem Bohu s důvěrou: Podívej se, můj Bože, Ty jsi se mnou! Když teď musím vykonat tyhle věci v poslušnosti k Tvým příkazům, prosím Tě o milost, abych přitom směl zůstat v Tvé přítomnosti. Pomoz mi, buď se mnou! Všechno, co dělám, chci dělat pro Tebe. Ovládej všechna moje přání.
Během práce jsem zůstával v důvěrném rozhovoru se svým Stvořitelem. Buď jsem Ho prosil o milost nebo jsem Mu výslovně věnoval všechny své práce.
Když byla některá práce hotová, zkoumal jsem, jak jsem ji vykonal. Když jsem našel něco dobrého, poděkoval jsem za to Bohu. Když ne, prosil jsem Ho za odpuštění, aniž jsem propadal bezútěšným myšlenkám. Zase jsem se vnitřně napřímil a pokračoval jsem v cvičení zpřítomňování Boha, jako bych se od Něho byl neodchýlil.

Po každém pádu jsem se zase zvedl a vykonal jsem úkon víry a lásky. Nakonec jsem dospěl k stavu, ve kterém pro mne bylo stejně těžké nemyslet na Boha, jako pro mne bylo dříve obtížné zvykat si na Jeho blízkost.

První dopis

Ctihodná matko!

Protože jste mě tak naléhavě prosila, abych Vám sdělil, jak jsem dospěl k tomu, být neustále v Boží přítomnosti - je to milost, za kterou vděčím jen Jeho nesmírné dobrotě -, chci Vaší prosbě vyhovět. Nebudu skrývat, že tak činím až po těžkém vnitřním boji, a to ještě jen s výslovnou podmínkou, že tento dopis nebude číst nikdo jiný než Vy. Kdybych věděl, že jej ukážete třeba jen jedinému dalšímu člověku, pak by mě ani moje velká účast na Vašem duchovním růstu a pokroku nemohla pohnout, abych jej napsal.
V duchovním životě jsem udělal tyto zkušenosti: Ve více knihách jsem četl různá rozjímání a cvičení, jak dojít k Bohu a jak vést duchovní život. Zjistil jsem však, že mě všechno spíše mátlo, než aby mi to bylo pomohlo. Hledal jsem přece jen jedno: patřit zcela Bohu. Touha po tom mě hnala natolik, že jsem se odvážil dát všechno za všechno! Odevzdal jsem se zcela Bohu, abych Mu podal zadostiučinění za své hříchy. Z lásky k Němu jsem se zřekl všeho, co nebyl On. Začal jsem žít, jako bychom byli na světě jen On a já. Někdy jsem si připadal jako zločinec, který leží u nohou svého soudce; jindy jsem zase viděl Boha ve svém srdci jako svého Otce. Klaněl jsem se Mu, jak často jsem jen mohl. Soustřeďoval jsem svého ducha v Jeho svaté přítomnosti a volal jsem své myšlenky zpět, kdykoli jsem se přistihl, že se nezabývají Jím. Toto cvičení bylo zpočátku velmi těžké. Ale pokračoval jsem v něm i přes četné těžkosti, které se mi postavily do cesty. Nenechal jsem se rušit nebo zneklidňovat, když byl můj duch rozptýlený, často proti mé vůli. Setrvával jsem tak celý den, při práci i při předepsaných hodinách modlitby. Stále, každou hodinu, každou minutu, i při největším náporu důležité práce jsem ze svého ducha vyháněl všechno, co mohlo přerušit moje myšlenky na Boha.
To bylo moje obvyklé cvičení od toho dne, kdy jsem začal duchovní život. Vím, že jsem je konal velmi nedokonale, přesto jsem s Jeho pomocí udělal velké a zřetelné pokroky. Jistě jsou jen dílem Boží milosti a dobroty, vždyť bez Boha nejsme schopni ničeho. A já dokážu ještě mnohem méně než jiní. Jestliže však jsme věrní v předsevzetí zůstávat v Jeho přítomnosti, a jestliže Ho máme stále před svým duchovním zrakem, a když se varujeme toho, nějak Ho zraňovat nebo dělat vědomě něco, co se Mu nelíbí - pak dosáhneme svaté svobody, ve které se s Bohem stýkáme jako s přítelem. Prosme o Jeho milost, o Jeho pomoc, a ejhle - už je tady! Když tyto úkony stále znovu opakujeme, stanou se nám zvykem a Boží přítomnost k nám pak patří tak velice a tak vnitřně, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
Děkujte se mnou Bohu za tu velkou dobrotu, kterou mi prokázal. Skutečně nemohu pochopit tu nesmírnost Jeho milosti, neboť jsem ubohý, hříšný člověk.
Buď ustavičně veleben! Jsem v našem Pánu Váš

Druhý dopis

1. června 1682

Ctihodná matko!

Využívám této příležitosti, abych Vám předložil myšlenky jednoho našeho spolubratra o požehnání a o trvalé útěchyplné pomoci, jež čerpá ze života v Boží přítomnosti.
Je třeba vědět, že po celých těch víc než čtyřicet let, co pěstuje duchovní život, mu šlo vlastně jen o jedinou věc, totiž být stále u Boha. Nedělat nic, neříkat nic a nemyslet nic, co by se Mu mohlo nelíbit! To všechno dělal náš bratr z čisté lásky k Bohu; Boha se musíme snažit milovat stále víc.
Dnes je tak zvyklý na tuto Boží přítomnost, že se mu od ní dostává pomoci v každé situaci. Už přes třicet let se těší z tak trvalých, nadpozemských radostí, že byl nucen všemožně se držet zpět, aby nebyl nápadný.
Když se někdy od Boží přítomnosti poněkud vzdálí - to se může stát, když na něho příliš doléhají vnější záležitosti - tu se ozve Bůh v hloubi jeho duše a volá jej zpět k sobě. Tento bratr dává dobrý pozor na tyto vnitřní hlasy a dá okamžitě na jejich volání, ať tím, že pozvedne srdce k Bohu, nebo tím, že k Němu pokorně vzhlédne, nebo zase tím, že mu ze srdce vytrysknou slova diktovaná láskou: můj Bože, vezmi si mě, jsem zcela Tvůj! Nebo: Pane, utvoř mě podle svého srdce.
Zdá se mu - a cítí to zcela zřetelně -, že Bůh, který je jen láska, je spokojen s těmito nemnoha slovy, znovu se uklidní a opět spočine hluboko v nitru, na dně jeho duše. Tato zkušenost mu dává neochvějnou nádhernou jistotu: Bůh přebývá stále hluboko v jeho duši. Žádná pochybnost nemůže otřást touto vírou, ať se děje cokoli!
Uvažte sama, jaká radost a jaký pokoj v něm asi vládnou, protože ví a cítí, jaký obrovský poklad v sobě stále nosí. Není už nepokojným hledačem. Objevil bohatství, z něhož může brát, jak dlouho a jak často chce.
Stěžuje si často, jaká je to škoda, ta naše slepota. Nejednou také zvolá, že jsme politováníhodní tvorové, protože se spokojujeme jen s málem. Boží poklad, říkává, je jako bezmezný oceán, ale nás stačí uspokojit jen malá vlnka pocitu, která z Něho v jediném okamžiku přichází a zase odchází. Ve své slepotě zabraňujeme Bohu, aby do nás vylil celý proud svých milostí. Když ale najde člověka, ve kterém je víra zcela živá, zahrne ho bohatě dary a milostmi a veškerým požehnáním. Vylijí se do jeho nitra jako prudká bystřina, která si prorazila místo v hrázi, jež až dosud bránila jejímu běhu. S dravou prudkostí se nahromaděné vody rozlévají do širého kraje.
Jak často stojíme v cestě tomuto Božímu proudu tím, že jej podceňujeme. Hleďme to už nedělat! Vstupme do sebe, strhněme hráz, která zadržuje proud milosti. Využijme času milosti, který nám ještě zbývá, dožeňme ztracený čas. Možná, že ta část života, která leží ještě před námi, je už jen velmi krátká. Jak rychle je tu smrt! Připravme se dobře na její příchod. Zemřeme jen jednou. Co tady ztratíme nebo promeškáme, je nenahraditelně pryč.
Opakuji proto znovu: vstupme do sebe. Čas kvapí. Není dobré to odkládat. Jde o spásu naší duše. Myslím, že jste odhodlána a připravena nedat se smrtí překvapit. To je chvályhodné, vždyť to je to jediné potřebné. Nemusíme však přesto na sobě dále pracovat? Zastavit se znamená v duchovním životě kráčet zpět. Všichni, jejichž ducha se dotklo vanutí Ducha Svatého, kráčejí v duchovním životě kupředu, i ve spaní. Když vítr a bouře zmítají lodičkou naší duše sem a tam, vzbudíme Pána, který v ní odpočívá. On přikáže, a hle: moře a bouře se uklidní.
Dovolil jsem si předložit Vám tyto myšlenky, abyste je mohla srovnat s vlastními vnuknutími. Mají posloužit k tomu, aby se znovu roznítil a rozplamenil oheň, pokud snad třeba jen trochu ochladl.
Rozněťme oba plamen vnitřní lásky ke Kristu zase k dřívějšímu žáru. Čerpejme hojný užitek z příkladu a z vědění tohoto bratra, který je světu skrytý, Bohu však je dobře znám. Od Boha se mu dostává podivuhodným způsobem přemíry útěchy, něžnosti a přátelství.
Myslím na Vás v modlitbě, vzpomeňte při modlitbě také Vy na mne! V tomto duchu jsem v Pánu Váš

Třetí dopis

1685

Ctihodná matko!

Obdržel jsem dnes dvě knihy a dopis od sestry. ..., připravuje se teď na složení slibů. V té věci prosí o modlitby vašeho kláštera, především však o Vaše. Mám ten dojem, že na ně velmi spoléhá. Prosím nezklamte ji. Prosme Boha, aby svou životní oběť přinesla ráda z čisté lásky a s pevným předsevzetím patřit jen Jemu.
Jednu z těch knížek, o kterých jsem se zmínil, Vám pošlu. Pojednává o zpřítomnění Boha - to je cvičení, které je podle mého mínění přítomno v celém duchovním životě. Jsem přesvědčen, že každý, kdo ho věrně koná a uplatňuje, ocitne se v krátké době v centru duchovního života.
Správné je toto cvičení ovšem jen tehdy, když je srdce oproštěno ode všeho pozemského. Sám Bůh chce naše srdce. Nemůže je však přijmout do vlastnictví tak dlouho, dokud se Mu neodevzdá zcela a bezpodmínečně.
Ve světě neexistuje takový život, který by byl tak nádherný a nepochopitelný jako stálé společenství s Bohem. To chápou jen ti, kdo hledají toto přebývání v Boží blízkosti a zakoušejí na sobě jeho nádheru. Nehledejte však Boha kvůli jeho darům. Při tomto styku s Bohem nám přece nejde o vlastní blaženost. Hledejme jej z čisté lásky, protože On sám se chce stýkat s námi lidmi.
Kdybych byl kazatelem, zabýval bych se především tímto námětem: zpřítomněním Boha. Kdybych byl duchovním vůdcem, každého bych k tomu vedl. Tak důležité mi připadá toto cvičení. Navíc je snadné.
Kdybychom pořádně poznali, za co všechno vděčíme Boží milosti a Božímu slitování, už bychom Boha nikdy - ani na okamžik - nespustili z očí. To mi věřte! Udělejte v této chvíli pevný a slavný slib, že už nikdy vědomě neupustíte od společenství s Ním. Prožijte zbytek svých dnů jen v Jeho svaté přítomnosti, ale zřekněte se pro Něho všech ostatních radostí, bude-li to považovat za dobré.
Vložte své nitro do tohoto rozhodnutí! Buďte si jistá: jestliže je uskutečníte, jak je třeba, budete brzy sklízet jeho plody. Budu Vás podporovat svými modlitbami bez ohledu na to, jak jsou ubohé.
Doporoučím se s důvěrou do Vašich modliteb i do modliteb Vašeho společenství a s upřímnými pozdravy Vám i ostatním zůstávám Váš

Čtvrtý dopis

3. listopadu 1685

Ctihodná matko!

Slečna... mi předala růžence, které jste jí pro mne dala. Divím se, že jste jí nesvěřila i svoje mínění o knížečce, kterou jsem Vám poslal a kterou jste jistě dostala. Věnujte se cvičení ve zpřítomňování Boha - i ve svém věku! Lépe pozdě než vůbec ne!
Neumím si představit, jak mohou být lidé v duchovním životě spokojení, aniž usilují o to, uvědomovat si Boží přítomnost.
Zdržuji se, jak jen mohu, skrytě s Bohem v nitru své duše. Když jsem takto u Něho, nebojím se ničeho. Vzdálit se od Něho třeba jen nepatrně, bylo by pro mne prostě nesnesitelné.
Cvičit se praticky ve zpřítomňování Boha sotva znamená nějakou námahu pro tělo. Spíše je potřeba někdy - ne, dokonce často - zříci se drobných radostí, které jsou dovolené a neškodné. Bůh nepřipouští, aby se člověk, který se Mu chce zcela odevzdat, těšil z jiných radostí než jen z Něho! Kdo by pro to neměl pochopení!
Přesto se nemáme nikterak nutit a činit si násilí. Bohu musíme sloužit naopak ve svaté svobodě. Věnujme se jako obvykle své každodenní práci a svým záležitostem beze spěchu, bez nepokoje. Jen náš duch ať je odevzdán Bohu. Buďme Jeho vlastnictvím v pokoře a důvěře, obracejme se k Němu, kdykoli zpozorujeme, že se naše myšlenky od Něho vzdálily.
Je třeba, abychom všechnu svou důvěru složili na Boha a nechali stranou všechny ostatní starosti a myšlenky - i zvláštní cvičení ve zbožnosti. I když jsou sama o sobě dobrá, nesmějí se dostat příliš do popředí, jinak se snadno stanou zvykem.
Zvláštní pobožnosti jsou v zásadě jen prostředkem k dosažení cíle. Cílem je Bůh. Když jsme pomocí zpřítomnění Boha bezprostředně u Něho, který je naším cílem, k čemu jsou nám ještě prostředky? Přebývejme v Jeho přítomnosti, pak můžeme pokračovat s našimi cvičeními v lásce a zbožnosti: ať úkonem klanění, chvály a vroucí touhy, nebo odevzdáním, děkováním nebo i jinými formami, které si můžeme sami vybrat.
Nedejte se odradit, cítíte-li k tomuto cvičení od přirozenosti určitý odpor. Tady je třeba poněkud se přemoci. Často, zejména na začátku cvičení, si člověk myslí: vždyť je to všechno marné! Setrvejte však u tohoto cvičení, zůstaňte mu věrná až do smrti, i kdyby přišly sebevětší těžkosti!
Doporoučím se modlitbám celého vašeho společenství i Vašim modlitbám a jsem v našem Pánu Váš

Pátý dopis

Paní...

Velmi Vás lituji. Byl by nejvyšší čas, abyste starosti s obchodními záležitostmi přenechala panu a paní... a zbytek svého života strávila už jen v Boží službě. Bůh od nás nevyžaduje žádné velké oběti: čas od času na Něho trochu myslet, trochu se Mu klanět: občas Mu svěřit svoje starosti, jindy Mu zase poděkovat za požehnání, kterého se nám dostalo a stále ještě dostává - i při všech našich těžkostech a námahách. Prosí Vás, abyste u Něho čerpala útěchu, jak často jen můžete. Mějte vůči Němu srdce otevřené, třeba i v době jídla nebo když jste ve společnosti - přijme i sebemenší vzpominku. Nemusíte Ho hlasitě volat: je nám blíž než si myslíme.
Abychom byli u Boha, není třeba být stále v kostele. Ve vlastním srdci si můžeme zřídit tichou komůrku modlitby, tam se můžeme čas od času uchýlit a hovořit tam láskyplně s Bohem. Každý k Němu může mít velmi blízko; někdo víc, někdo míň. On ví, čeho je kdo z nás schopen. Začněme tedy! Možná, že od nás očekává velkodušné rozhodnutí. Proč se ho nechceme odvážit? Jak krátký je ten čas, který tu ještě pobudeme. Vám je skoro čtyřiašedesát a mně je skoro osmdesát let. Měli bychom žít jen pro Pána a umírat pro Něj! Utrpení a bolesti snášejme s vnitřní vyrovnaností a radostí, neboť spočíváme v Bohu. Bez Něho nechutnají duchovnímu člověku ani ty největší radosti. Jemu buď chvála a dík za všechno! Amen.
Zvykněte si na toto: sloužit Bohu ze všech sil, prosit jej o milost, Jemu darovat své srdce. Dělejte to častěji, i během dne při svém zaměstnání. Dělejte to, když můžete, kdaždý okamžik. Nedržte se při tom příliš úzkostlivě předepsaných forem nebo cvičení. Konejte všechno ve víře v Boha, z lásky k Němu a v plné pokoře před Ním. Ujistěte prosím pana, paní a slečnu... o mých upřímných modlitbách. V tomto smyslu jsem Váš služebník a Váš bratr v Kristu, našem Pánu.

Šestý dopis

Důstojný otče!

To, jak vedu duchovní život, jsem nevyčetl z knih. Nemám ani těžkosti a problémy. Jestliže si přesto přeji poznat Tvé názory na vnitřní život, pak proto, že s tím máš větší zkušenosti.
Před několika dny mi jeden zbožný člověk v rozhovoru řekl: Duchovní život je život milosti. Začíná služebníkovou bázní; postupuje kupředu v naději na věčný život a svého naplnění dochází v ryzí lásce. Tato tři stadia mají různé stupně, po kterých se člověk nakonec dostane k dokonalosti.
Neřídil jsem se těmito medodami. Naopak, shledal jsem, že jsou mi spíš na překážku. Nevím z jaké příčiny, ale bylo tomu tak. Proto jsem při svém vstupu do duchovního života udělal pevné předsevzetí, že se zcela odevzdám Bohu na zadostiučinění za své hříchy. Rozhodl jsem se zříci se všeho ostatního z čisté lásky k Němu.
V prvních letech jsem se v době vyhrazené pro modlitbu zabýval myšlenkami na smrt, soud, peklo, nebe a svými hříchy. Tak jsem to dělal několik let. Potom jsem v době mimo modlitbu, i při zaměstnání, dbal pečlivě na to, aby můj duch zůstával stále v Boží přítomnosti. Měl jsem při tom zřetelný pocit, že je Bůh stále kolem mne, často také ve mně. Postupně se toto vnímání přeneslo i na dobu vyhrazenou pro modlitbu a moje nitro se naplnilo radostí a útěchou. Tato zkušenost ve mně vyvolala tak silné a bezprostřední vědomí o Bohu, že víra sama mi skýtala odpověď na moje niterné otázky, tento rozhovor byl stále hlubší a blaženější.
Tak jsem začínal; nechci však zakrývat, že v prvních deseti letech jsem vnitřně mnoho trpěl. Obava, že nejsem Bohu oddán tak, jak bych si přál; moje minulé hříchy, které jsem měl pořád před očima; ty velké a nezasloužené milosti, které mi Bůh vnímatelně a silně posílal - to všechno bylo předmětem a zdrojem mého utrpení. V této době jsem často klesl, ale zase jsem také vždycky povstal. Zdálo se mi, jako by bylo všechno proti mně: svět, můj rozum i sám Bůh. Jen víra jako by byla stála na mé straně. Často mně trápila myšlenka, že moje víra není nic jiného než účinek mých osobních domněnek a určité domýšlivosti, protože jsem se najednou octl na vysokém stupni duchovního života, kam jiní dospívají teprve po letech a za cenu velkých duchovních námah. Někdy jsem si myslel, že se jen svévolně klamu a že pro mne není záchrany.
Když už jsem pomýšlel na to skoncovat s tímto životem utrpení a vnitřního neklidu - přitom však kupodivu naprosto nebyla otřesena moje důvěra v Boha -, stala se najednou podivuhodná věc: úplně jsem se proměnil. Moje duše, až do té doby tak neklidná, pocítila hluboký vnitřní pokoj. Bylo to, jako by byla našla svůj nejvnitřnější střed, místo odpočinku.
Od té doby jsem nepochopitelně jednoduchým způsobem v pokoře a lásce stále obrácen k Bohu. Pečlivě se snažím nedělat, neříkat a nemyslet nic, co by se Mu mohlo nelíbit. Doufám, že když jsem udělal, co mohu, udělá On se mnou, co se Mu zlíbí.
Co však se teď ve mně děje, nedovedu slovy vyjádřit. Netrpím už, nemám žádné pochybnosti - a jak byla dříve moje duše plná trápení a nejistoty! Nemám už jinou vůli než vůli Boží, tu se snažím ve všem uskutečňovat, té se podřizuji a té jsem oddán. Proti Boží vůli nezvednu ani stéblo slámy ze země a také ne z jiných pohnutek než z čisté lásky.
Opustil jsem všechny vnější formy zbožnosti a všechna cvičení i tištěné modlitby; výjimkou jsou jen ty, k nimž mě zavazuje můj stav. Mou jedinnou činností je setrvávat v Jeho svaté přítomnosti, a to tak, že stále dbám na Boží blízkost a se vší odevzdaností se nořím do Boha. Bůh je tak silným a blízkým způsobem kolem mne - nebo jak to mám vyjádřit? - a duše je tak mlčenlivým a tichým způsobem hluboce ponořená do stálého rozhovoru s Bohem, že už to nemohu vnímat jen jako hřejivý proud hlubokých radostí - protože ony se mě vnitřně tak zmocňují a často se derou navenek tak silně, že je musím všemožně zadržovat a před ostatními skrývat.
Zkrátka: udělal jsem hlubokou vnitřní zkušenost - v té věci nemohu mít pochybnost -, že v posledních třiceti letech (i déle) byla moje duše u Boha. Pomíjím moho věcí, abych Tě nenudil. Považuji však za vhodné Ti říci, jak vidím sám sebe před Bohem, před svým Králem.
Považuji se za nanicovatého člověka plného poskvrny a špatných skutků, který se proti svému Králi dopustil nepravostí všeho druhu. V hloubi duše se stydím a vyznávám před Ním všechnu svou drzost a špatnost. Prosím Boha o odpuštění, vydávám se zcela do Jeho rukou, aby se mnou udělal, co se Mu líbí. On však - jaký je to Král! - nejen že nesahá po trestu a kárných opatřeních, nýbrž přijímá mě v nepochopitelném slitování a s nezměrnou dobrotou. Zve mě ke svému stolu - obsluhuje mě vlastním rukama a podává mi klíče ke svým pokladům. Baví mě a raduje se se mnou rozmanitým způsobem. V každém ohledu se mnou zachází jako s nejlepším přítelem. Stále se nacházím v Jeho svaté přítomnosti.
Mým obvyklým cvičením je tato prostá, dětinná náklonost k Bohu a horoucí ponoření do jeho svaté bytosti. Cítím pak něco tak nádherného, rozkoš hlubokou jako věčnost, tisickrát víc obšťastňující a niternější, než je blaženost dítěte u matčina prsu. Je to tak nevyslovitelné, že se odvažuji tohoto vyjádření: spočívám u Božího prsu, na Božím Srdci, na Božím klíně - tak nevypověditelné jsou radost, sladkost a útěcha, které zakouším, cítím a vychutnávám. Když se pak moje myšlenky rozptýlí - ať už nedobrovolně nebo ze slabosti -, brzy mě vnitřní hlas volá zpět. Tento vnitřní Boží hlas je tak plný tajemného kouzla a tak čistý, že nejsem schopen vyjádřit to ani přibližně.
Prosím Tě, měj na paměti spíše to, jak jsem nedobrý - však mě znáš -, než tyto nezasloužené projevy Boží lásky, jichž nejsem hoden a za které tak málo děkuji.
Pokud jde o čas vyhrazený pro modlitbu, je to pro mne dnes jen pokračování téhož cvičení. Někdy se považuji za kámen v rukou Sochaře, který z něho chce udělat sochu. Když pociťuji takový vztah k Bohu, prosím Jej, aby mě udělal podobným sobě a aby v mém nitru vytvořil svůj dokonalý obraz.
V ostatní dobu, jakmile se obrátím k modlitbě, cítím, jak jsou duch a duše zcela pozvedány vzhůru, bez jakékoli námahy, bez vlastního přičinění. Zůstávám se svým bytím - jako bych byl ve vytržení - určitou dobu v Bohu jako ve své nejhlubší podstatě a ve své klidové poloze.
Dovedu si představit, že se mnozí na takový stav dívají jako na nečinnost, klam a sebelásku. Já mu říkám svatá nečinnost. Byla by to svatá sebeláska, kdyby duše v tomto stavu byla sebelásky vůbec schopná. Protože však nitro člověka setrvává v tomto mystickém klidu, nedotýkají se ho ty skutky a sklony, jímž se předtím oddávalo. V tomto stavu by byly pociťovány spíš jako škodlivé než jako prospěšné.
V žádném případě tu nemůže jít o klam. Člověk, který se tak nádherným způsobem těší z Boha, netouží po ničem jiném a nepřeje si nic jiného než Jej. Kdyby to byl sebeklam, pak by bylo úkolem Boha, aby mě z něho vyvedl. Ať se mnou dělá, co se Mu líbí: toužím jen po Něm a chci být zcela zasvěcen Jemu.
Byl bych Ti vděčný, kdybys mi dal vědět svoje mínění, víš, že si ho vždycky vážím. Zvláštní úctu mám k Tvému kněžství, v našem Pánu Ježíši Kristu Tvůj

Sedmý dopis

Ctihodná matko!

Moje modlitby - jakkoli jsou nepatrné - Tě neopustí. Slíbil jsem, že na Tebe budu v modlitbě pamatovat, a také to splním. Jak šťastní bychom byli, kdybychom našli poklad, o němž vypráví Písmo. Všechno ostatní pak pro nás ztratí cenu. Jak nevyčerpatelné je bohatství Písma! Čím víc v něm někdo kope a hledá, tím větší jsou drahocennosti, které tam najde. Kéž bychom v něm neustále hledali a rýžovali. Neochabujme a neustávejme, dokud poklad nenajdeme.
Nevím, co ze mne ještě bude. Je mi, jako by se na mne snášel nejhlubší pokoj a ten nejvyšší klid ducha, dokonce i ve spaní. Bez pocitu tohoto pokoje bych měl jen starost a trápení. Tímto klidem se však utěšuji dokonce i kvůli očistci.
Nevím, co se mnou Bůh ještě zamýšlí nebo co pro mne chystá. Jsem v tak nádherném, nepopsatelném klidu, že nemám strach z ničeho! Čeho bych se také měl bát, když jsem u něho a v Jeho přítomnosti se zdržuji, kolik jen mohu. Ať Ho velebí všechny věci! Amen. Váš

Osmý dopis

12. října 1688

Vážená paní!

Máme Boha, který je plný slitování. Zná všechny naše potřeby. Vždycky jsem si myslel, že Vás povede do krajnosti. Přijde ve svůj čas, tehdy, až Ho budete nejméně očekávat. Doufejte v Něho víc než kdy jindy. Děkujte Mu se mnou za milosti, které Vám prokazuje, především za statečnost a trpělivost, které Vám dává ve Vašem utrpení. To je očividné znamení Jeho péče o Vás. Načerpejte proto u Něho útěchu a děkujte Mu za všechno.
I já se obdivuji statečnosti a odvaze pana... Bůh mu dal ušlechtilou mysl a dobrou vůli. Je v něm však ještě trochu světského ducha a mnoho mladistvé nezralosti. Doufám, že utrpení, kterým ho Bůh navštívil, zapůsobí jako učinný lék a dá mu příležitost vstoupit do sebe. Je to teď pro něho nejlepší příležitost dospět k tomu, aby celou svou důvěru vložil v Boha, který Ho všude doprovází. Ať na Něho myslí, jak často jen může, především ve velkých nebezpečích!
Znamená už dost, když člověk alespoň trochu pozvedne srdce k Bohu. Malá vzpomínka, úkon pohroužení do nitra, ať je to na pochodu nebo dokonce s mečem v ruce - to jsou modlitby, které - ať jsou sebekratší - Bůh přijímá. Odvahu vojáka nikterak nezmenšují, naopak, posilují ho.
Kéž by ale na Boha myslel, kolik jen může! Ať si postupně zvykne na toto malé, ale svaté cvičení! Nikdo to nezpozoruje a není nic lehčího než opakovat častěji během dne tyto malé úkony vnitřního klanění a usebranosti. Řěkněte mu, aby myslel na Boha, kolik jen může, způsobem, který jsem zde naznačil.
Je to spasitelné a naléhavě nutné pro vojáka, který je denně vystaven nebezpečím, jež ohrožují jeho život i jeho vnitřní dobro. Doufám, že Bůh přispěje na pomoc jemu i rodině, jíž nabízím kdykoli svoje služby. Jsem celé rodině a především Vám oddaný bratr a služebník v Kristu.

Devátý dopis

Ctihodná matko!

Neříkáš mi nic nového, neboť nejsi jediný člověk, který musí bojovat s rozptýlenými myšlenkami. S naším myšlením už je to tak, že se neodolatelně pohybuje sem a tam. Protože však je vůle pánem nad všemi našimi schopnostmi, musí přivést myšlenky zase k usebranosti a usměrnit je na Boha jako na náš poslední cíl.
Jestliže se v našem myšlení uhnízdil špatný návyk roztržitosti a těkavosti myšlenek, pak je přirozeně obtížné vypořádat se s takovými zvyklostmi, zejména zpočátku, když se začínáme vážně věnovat rozjímavému životu. Protože nám chybí přísná kázeň duše, stahují nás myšlenky zpravidla zpět k věcem tohoto světa, i když to nechceme.
Myslím, že tu pomůže jen jeden prostředek: přiznat svoje chyby a pokořit se před Bohem. Neradím Ti uchylovat se při modlitbě k mnoha slovům. Mluvená řeč vede často k nesoustředěnosti. Chovej se v modlitbě před Bohem jako ubohý němý a chromý žebrák u dveří bohatého muže. Buď Tvým nejvnitřnějším přáním udržet myšlenky v Boží přítomnosti. Když se Ti rozutečou a odvrátí se od Boha, neznepokojuj se proto příliš. Zlobení a neklid myšlení spíš rozptylují, než by je soustředily. Vůle musí uvést myšlení zase do správné klidné polohy. Budeš-li se takto se stálým úsilím snažit, Bůh Ti jistě dá pocítit svou blízkost.
Jedním prostředkem, jak kdykoli snadno soustředit myšlenky v modlitbě a udržet je v klidu, je toto: nenechat je v ostatním čase těkat příliš volně a příliš daleko. Udržuj myšlenky pevně v Boží přítomnosti a zvykni si čas od času myslet na Něho. Poznáš pak, že je snadné udržet myšlenky v době modlitby v usebranosti nebo je z rozptýlenosti uvést zase zpět k usebranosti.
Už v dřívějších dopisech jsem Ti vylíčil citelné požehnání, jaké na sebe v praktickém životě svoláváme zpřítomňováním si Boha. Snažme se o to s opravdovostí a modleme se za sebe navzájem. Doporoučím se do modliteb sestry... a ctihodné matky a jsem v našem Pánu Ježíši Kristu Tvůj

Desátý dopis

28. března 1689

Ctihodná matko!

Přikládám zde odpověď na dopis, který jsem dostal od naší sestry... Prosím, odevzdej jí ji! Zdá se mi, že má hodně dobré vůle. Jen by chtěla kráčet kupředu rychleji než milost. Člověk se ale nemůže stát svatým najednou. Doporučuji ji Tvému vedení. Vůbec bychom si měli vzájemně víc pomáhat duchovním povzbuzením a ještě víc dobrým příkladem. Byl bych Ti vděčný, kdybych se o ní mohl čas od času od Tebe dozvědět, zda je horlivá a věrná Kristu.
Mysleme vždycky na to, že jediným obsahem našeho života může být jen toto: líbit se Bohu. Všechno ostatní je klam a marnivost. Oba teď vedeme duchovní život už víc než čtyřicet let. Využili jsme tohoto času k tomu, abychom milovali Boha a strávili jej zcela v Jeho službě? Svým slitováním a naším stavem nás povolal k tomu, abychom milovali jen Jeho. Pociťuji zahanbení a lítost, když pomyslím na to velké citelné požehnání, kterým mě Bůh až dosud zahrnoval, zvláště když uvážím, jak jsem těchto darů špatně používal a jak slabého pokroku jsem dosáhl na cestě zdokonalení.
Když nám Jeho slitování ponechává ještě trochu času, začněme zcela vážně. Musíme vykoupit čas, který jsme už ztratili, a vrátit se s velkou důvěrou na dno svého srdce, k Otci veškerého slitování. On je vždycky ochoten přijmout nás do své náruče. Zřekněme se velkomyslně všeho ostatního, co není On, zřekněme se zcela s lehkým srdcem a z čisté lásky k Němu! Zaslouží si nekonečně víc! Mysleme neustále na Něj! Vložme do Něj svou veškerou důvěru. Jistě přijmeme už brzy plnost Jeho milosti. S jeho pomocí dokážeme všechno, bez Něho nesvedeme nic. Co konáme bez Něho, je hřích.
Bez účinné a ustavičné Boží pomoci nemůžeme uniknout četným nebezpečím pozemského života. Proto bychom se měli neustále modlit! Ale jak se k Němu můžeme modlit, když nežijeme v Jeho přítomnosti? A jak můžeme přebývat v Jeho přítomnosti, nemyslíme-li na Něj častěji? A jak na Něho můžeme myslet častěji, když neusilujeme o to, abychom navykly své myšlenky na Něj a tak je posvětily? Mohla bys mi namítnout, že říkám stále totéž. Vím to. Ale je to prostě nejlepší a nejlehčí cesta, jak dospět k Bohu. Neznám lepší; nejdu jinou cestou; tuto cestu vždycky doporučuji. Než jsme schopni Boha milovat, musíme Jej poznat. Abychom Ho ale poznali, musíme na Něho častěji myslet. Když dospějeme k lásce, myslíme na Něj často, neboť: kde je náš poklad, tam je i naše srdce. Uvažuj o tom často, uvaž to dobře. Tvůj

Jedenáctý dopis

29. října 1689

Vážená paní

Nebylo pro mne snadné napsat panu... a i teď se k tomu odhodlávám jen proto, že si to přejete Vy a slečna... Opište prosím moje pokyny a zařiďte, aby se mu dostaly do rukou. Velmi mě těší, že máte tak velikou důvěru v Boha. Je mým vroucím přáním, aby ji ve vás rozmnožoval víc a víc. Nikdy nebudeme mít dost víry a důvěry v Něho. Je lepší a věrnější než nejlepší a nejvěrnější přítel. Nemůže nás nikdy zklamat, ani tady na zemi, ani v budoucím věku. Jestliže pan... dokáže vytěžit duchovní zisk ze ztráty, která ho postihla, a složí-li svou důvěru v Boha, dá mu Bůh brzy jiného přítele, mocnějšího a oddanějšího. On vládne srdcím, jak se mu líbí. Snad pan... příliš lpěl na svém zemřelém příteli. Ovšemže máme milovat své přátele. Nesmíme však kvůli tomu zanedbávat lásku k Bohu. To musí vždycky zůstat hlavní věcí.
Vzpomínáte si, vždycky jsem Vám doporučoval myslet často na Boha, ve dne v noci, při každé práci, při každé zábavě a při odpočinku ve volném čase. Je Vám stále nablízku, je stále při Vás. Nenechávejte Ho o samotě! Copak byste nepovažovala za nezdvořilé nechat o samotě přítele, který Vás navštíví? Smíme takhle zacházet s Bohem? Jak si můžeme troufnout Jej zanedbávat? Nezapomínejte na Něho tedy, myslete na Něj často, modlete se k Němu bez ustání, žijte a umírejte s Ním: to je nádherný úkol křesťana - jedním slovem: to je naše povolání. Jestliže to ještě neumíme, musíme se tomu naučit. Vynasnažím se pomoci Vám svou modlitbou a jsem v našem Pánu Ježíši Kristu Váš

Dvanáctý dopis

17. listopadu 1690

Ctihodná matko!

Nemodlím se k Bohu o to, aby Vás zbavil Vašeho utrpení. Modlím se úpěnlivě a pokorně za to, aby Vám dal sílu a trpělivost snášet utrpení tak dlouho, jak se Jemu líbí. Hledejte útěchu jen v Něm. On Vás upoutal na kříž a jen On Vás z něho uvolní, až to bude považovat za dobré. Blahoslavený, kdo trpí s Ním. Pokuste se snášet své utrpení v tomto duchu. Hledejte u Něho sílu, abyste všechno vydržela, ať už Vám určil jakékoli utrpení na jakoukoli dlouhou dobu. Ti, kdo milují tento pomíjivý svět, nerozumějí této pravdě. Nedivím se tomu; neboť oni trpí jako děti tohoto světa, nikoli jako přátelé Kristovi. Spatřují proto v nemoci jen přirozené trápení, nikoli úkol od Boha. Protože se dívají jen přirozenýma očima, spatřují v každé nemoci jen nevítanou a nežádoucí věc. Avšak ti, kdo věří, že nemoc může přicházet od Boha jako znamení jeho milosti a jako prostředek pro záchranu člověka, nacházejí v ní povzbudivé světlo a velkou, citelnou útěchu.
Přál bych si, abys mohla hluboce zakoušet, že je nám Bůh blíž a že pro nás koná víc, když jsme nemocní, než když jsme zdraví. Nespoléhej se proto na žádného jiného lékaře než na Něho. Jsem pevně přesvědčen, že Tě uzdraví. Vlož všechnu svou důvěru jen v Něho a pocítíš brzy hluboký účinek, kterému bohužel často stojíme v cestě, protože spoléháme víc na pozemské léčení než na Boha.
Ať už užíváš jakékoli léky, budou mít léčivý účinek jen v té míře, jak to připustí Bůh. Pochází-li bolesti od Něho, může je vyhojit jen On. Často pošle našemu tělu nějakou nemoc, aby tak uzdravil duši. Opatři si sílu a lék u Krále všech lékařů.
Slyším Tvou námitku: pro mne že je snadné sedět u Pánova stolu a jíst, pít, mít se dobře. Můžeš mít pravdu: ale uvaž, že pro zločince je ve světě mukou - a to ne malou - jíst u králova stolu, nechat se od něho obsluhovat a nebýt si při tom jist jeho odpuštěním. Ten ubožák se při tom nemůže cítit dobře, nic ho nemůže uklidnit, jen důvěra v dobrotu jeho Pána. Věř mi, že i když okouším u stolu svého Krále skvělé dobroty, mám stále před očima své hříchy a trápí mě nejistota ve věci odpuštění. Snáším však toto utrpení ve světle víry.
Spokoj se v tichosti s tím, co na Tebe Bůh dopustil. A i když mě považuješ za šťastného, závidím Ti. Trápení a bolest by pro mne byly rájem, kdybych přitom trpěl v Bohu, a největší radovánky by pro mne byly peklem, kdybych je měl zakoušet bez Něho. Bylo by pro mne velikou radostí trpět pro Něho.
Už jen krátkou chvíli a půjdu k Bohu! Půjdu k Němu a budu muset podat vyúčtování.
V tomto životě mám jednu útěchu: vidím Boha ve víře! Vidím Ho přitom tak, že někdy mohu říci: "To už není víra - já vidím." Cítím silně a s velkou přesvědčivostí, čemu nás učí víra. V tomto niterném zakoušení a v této neochvějné jistotě víry chci v Něm žít a v Něm zemřít.
Drž se stále Boha. To je jediná síla a jediná útěcha pro Tvé utrpení. Budu Ho prosit, aby byl stále u Tebe - na všech Tvých cestách. Doporoučím se do modliteb matky představené i do Tvých modliteb a jsem v našem Pánu Ježíši Kristu Tvůj

Třináctý dopis

28. listopadu 1690

Moje drahá matko!

Kéž bychom byli zcela zvyklí na svaté cvičení zpřítomňování Boha; jak velice by se zmírnily všechny tělesné nemoci. Bůh často dopouští, že musíme trpět. Tím chce očistit naše nitro a vést nás k tomu, abychom zůstávali u Něho. Nemohu pochopit, jak může cítit bolest člověk, který je u Boha a jehož jedinou touhou je Bůh. Zakusil jsem už toho dost, abych o tom vyloučil každou pochybnost.
Vzchop se, předkládej Mu neustále svoje starosti, pros o sílu k vytrvalosti. Především se ale cvič v návyku stýkat se stále s Bohem a zapomínej na Něho co nejméně. Modli se k Němu ve své slabosti, čas od času se Mu obětuj. Právě v nejbolestnějších hodinách svého utrpení jej pros pokorně a plná lásky - jako prosí dítě svého otce -, aby Ti prokázal svou milost a učinil Tě takovou, aby ses ochotně podřídila Jeho svaté vůli. Pomohu Ti svými ubohými modlitbami.
Bůh má mnoho cest, aby nás přitáhl k sobě. Často se před námi skrývá. Jenom víra, která nás nenechá nikdy bez pomoci - ani v těžkých časech -, ta ať je naší oporou a pevnou skálou naší důvěry v Boha.
Nevím, co se mnou ještě Bůh zamýšlí. Jsem čím dál šťastnější. Celý svět trpí. A já, který si zasloužím nejpřísnější pokárání, zakouším trvale tak veliké radosti, že je sotva mohu snést.
Rád bych poprosil Boha o část Tvého utrpení, znám však svou slabost, je tak veliká, že kdyby mě jen na okamžik ponechal mně samému, byl bych nejubožejším člověkem mezi všemi smrtelníky. Nevím však, jak by mě mohl ponechat mně samotnému, neboť víra mi dodává silné, citelné přesvědčení a vědomí, že nás nikdy neopustí, když neopustíme nejprve my Jeho. Chraňme se toho Jej opustit! Zůstávejme stále v Něm. Chceme žít s Ním a s Ním zemřít. To ať je Tvoje modlitba za mne, i já se tak modlím za Tebe. Tvůj

Čtrnáctý dopis

Moje drahá matko!

Jsem otřesen, protože Tě vidím už tak dlouho trpět. Určitou úlevou a posilou v tom, jak trpím s Tebou, je mi jen vnitřní jistota, že Tvé bolesti jsou znamením Boží lásky k Tobě. Dívej se na ně v tomto světle a budeš je snášet snadněji. Jak to s Tebou vypadá, myslím, že bys měla klidně nechat stranou všechny lidské prostředky a odevzdat se zcela Boží péči. Možná, že Bůh čeká jen na tuto odevzdanost a na bezpodmínečnou víru v Něho, aby Tě uzdravil. Vždyť přes všechno úsilí neměly fyzické prostředky očekávaný účinek. Naopak: nemoc se zhoršila. Nebudeš tedy pokoušet Boha, když se odevzdáš bezpodmínečně do Jeho rukou a budeš hledět jen na Něho.
Napsal jsem už ve svém minulém dopise, že Bůh nechává často trpět tělo, aby vyléčil nemoc naší duše. Jen důvěru! Udělej z nouze cnost! Pros Boha ne o osvobození z tělesných útrap, nýbrž o sílu, abys z lásky k Němu snesla všechno, co On chce a jak dlouho se Mu zlíbí.
Vím, že taková modlitba je tvrdá pro naši přirozenost, ale Bůh to přijme tím raději - v tom je velká útěcha pro ty, kteří Ho milují. Láska se posiluje v utrpení. Když člověk Boha miluje, trpí pro Něho s radostí a odvahou. Udělej to tak, prosím Tě: hledej útěchu v Něm. On je jediný lékař veškeré naší nemoci. On je Otec ubohých, vždycky hotov nám pomoci. Miluje nás nekonečně víc, než si dovedeme představit. Miluj Ho tedy a nehledej pomoc u nikoho jiného než jen u Něho. Doufám, že tuto pomoc už brzy zažiješ. Bůh buď s Tebou. I já jsem se svými slabými modlitbami u Tebe a jsem stále v našem Pánu Ježíši Kristu Tvůj

Patnáctý dopis

22. ledna 1691

Moje milá, drahá matko!

Děkuji našemu Pánu a Bohu, že Ti dopřál trochu úlevy. Byl jsem už často blízko smrti, ale nebyl jsem nikdy tak spokojen jako právě tehdy. Nemodlil jsem se proto nikdy o pomoc, nýbrž o sílu, abych snášel všechno statečně, trpělivě a v lásce. Ach, jak je povznášející trpět v Bohu! I když jsou bolesti sebevětší, přijmi je z čisté lásky k Bohu. Může to být ráj, v Něm trpět a přebývat v Něm. Chceme-li už v tomto životě cítit něco z rajského pokoje, musíme si zvyknout na to stýskat se s ním vnitřně, pokorně a v lásce. Musíme chránit svého ducha před tím, aby se vzdaloval od něho. Naše srdce musí být duchovní chrám, v němž se Mu neustále klaníme. Dejme pozor na to, abychom neudělali nic, neříkali nic a nemysleli nic, co se Jemu nelíbí. Je-li potom náš duch naplněn Bohem, naplní se dokonce i utrpení sladkosí, duchovním požehnáním, vnitřní radostností a odevzdaností.
Vím, že začátek cesty k tomuto vysokému stupni duchovního života je těžký. Musíme jednat v čisté víře. Ale jakkoli je to obtížné, víme přece, že s Boží milostí můžeme všechno dokázat. Neodpírá svou pomoc nikomu, kdo jej o to vážně prosí. Jen tluč, tluč naléhavě a - ručím za to - On Ti otevře ve vhodnou dobu, v jediném okamžiku Ti štědře daruje to, co pro Tebe měl připraveno dlouhá léta. Bůh buď s Tebou. Modli se za mne, jako se já modlím za Tebe. Doufám, že jej brzy uvidím. V našem Pánu Ježíši Kristu jsem zcela Tvůj

Šestnáctý dopis

6. února 1691

Moje drahá matko!

Bůh ví nejlépe, čeho je nám zapotřebí. Všechno, co dělá, je pro nás to nejlepší. Kdybychom věděli, jak velice nás miluje, byli bychom stále ochotni přijímat z Jeho ruky s vyrovnaností a bez reptání štěstí i trpkosti. I nejtěžší utrpení vypadá nesnesitelně jen tehdy, když je vidíme v nesprávném světle. Jestliže je ale přijímáme z Boží ruky, která je na nás dopouští, poznáváme, že Bůh je Otec, který nás miluje, pokořuje a navštěvuje. Všechny naše bolesti pak ztratí svou trpkost a náš zármutek se změní v čistou radost.
Musí nám jít o toto: poznat Boha. Čím víc Ho poznáváme, tím víc si Ho přejeme pochopit. Protože je poznání všeobecně mírou lásky, roste naše láska tím víc, čím hlubší a rozsáhlejší je naše poznání. Je-li naše láska k Bohu veliká, budeme Ho milovat stejně v těžkostech jako v radosti.
Boha nechceme hledat nebo milovat proto, abychom vnímatelně přijímali Jeho dary, které nám uděluje nebo se ještě chystá dát. Vnější úsilí - ať je sebevětší - nás nepříblíží Bohu tak, jako víra nebo jako jediný pokorný skutek víry. Proto chceme Boha často hledat ve víře. On je v nás, proč Ho hledáme jinde? Nejsme nezdvořilí a nezasluhujeme pokárání, když Ho necháváme o samotě a zabýváme se pomíjívými věcmi, které se Mu nelíbí a dokonce Jej urážejí? Snáší i to; tuto nehoráznost našeho jednání. Ale nepřijde snad den - poslední den -, kdy nás nicotné požitky přijdou draho?
Začněme už s tím, abychom vážně patřili Jemu! Všechno ostatní chceme ze svého srdce vykázat! On je chce mít pro sebe sám. Vyprošujme si od Něho tuto milost! Dělejme, co můžeme, pak brzy pocítíme, že v celé naší bytosti dochází ke změně. Nemohu Mu dost děkovat za pomoc, kterou poskytuje tak očividně. Mám naději, že se mi od Jeho milosrdenství dostane té milosti, že Ho už za několik dní uvidím. Modleme se za sebe navzájem! Jsem v našem Pánu a Spasiteli Tvůj

Odchod na věčnost

Poslední dopis napsal bratr Vavřinec 6. února 1691. Dva dny na to ulehl a prohlásil s jistotou, že jeho nemoc nebude trvat dlouho; že zemře příští pondělí.
Velká a dojímavá byla pevnost jeho srdce tváří v tvář smrti. Než měl vstoupit do Boží slávy, chtěl už jen trpět. "Mám jen jednu bolest" - říkal - "totiž tu, že nemám co trpět".
Jeden bratr, který u něho bděl, mu chtěl přinést úlevu. Bratr Vavřinec opakoval častěji: "Bratře, děkuji za tvou dobrotu, ale prosím tě pro lásku Boží, nech mě trochu trpět."
Když byly záchvaty větší a bolestivější, modlil se slovy 51. žalmu: "Stvoř mi čisté srdce, Bože, neodvrhuj mě od své tváře a neodnímej mi svého svatého Ducha; vrať mi radost ze své ochrany a posilni mou velkodušnost."
Během nemoci nevyšlo z úst bratra Vavřince nikdy ani slovo nářku, ležel na lůžku trpělivě a plný radosti, spolubratři, kteří ho ošetřovali, slyšeli naopak jeho přání, že by chtěl trpět ještě víc; zeptali se ho tedy, zda opravdu nemá žádné bolesti. Odpověděl: "Odpuťte, milí bratři, trpím; píchání v boku mi způsobuje velké bolesti, ale můj duch setrvává tiše a spokojeně v Bohu." - "Ale co, milý bratře", zeptali se ho, "kdyby tě Bůh nechal snášet tyto bolesti deset let, byl bys i pak ještě spokojen?" Na to odpověděl: "Ano, ne jen tak dlouho, ale když se bude Bohu líbit, abych tyto bolesti snášel až do soudného dne, přijal bych i to, protože vím, že by mi Pán daroval i milost vnitřní spokojenosti a radosti." Čím víc se blížila hodina jeho odchodu z tohoto světa, tím vroucnější byla jeho víra, hlubší jeho láska a jeho touha. "Jak podivuhodně radostná věc je víra" - zvolal - "ale už to skoro není jen víra, že Bůh přebývá v mé duši, nýbrž jsem si tím ve víře tak jist, že už něco z tohoto vnitřního společenství s naším Pánem v sobě přímo vidím. Už se ničeho nebojím, ani smrti, ani pekla, ani Božho soudu, ani moci satana. Ne že bych nevěděl o jeho snahách, ale naučil jsem se jimi pohrdat."
Přinesli mu Eucharistii. Když ji přijal, ležel v hlubokém pokoji, tiše jako dítě. Když s ním pak navázali hovor, ptali se ho, čím se zabývá, a o on odpověděl: "Dělám teď, co budu dělat celou věčnost. Velebím Boha, chválím Ho, sloužím Mu a miluji Ho z celého srdce. V tom, bratři moji, spočívá naše povolání: sloužit Bohu, milovat Ho a s ničím jiným si nedělat starosti."
Jeden z přítomných prosil bratra Vavřince, aby mu u Boha vyprosil ducha modlitby, a dostal tuto odpověď: "I vy musíte udělat, co je na vás, usilujte vytrvale o to, abyste byl schopen přijmout takový dar."
To byla poslední slova bratra Vavřince. Příštího dne - bylo to 12. února 1691 - ráno v devět hodin vydechl naposledy. Usnul klidně do Kristova světla, bez nejmenších známek zápasu, bez nejmenšího pohybu údů, jako dítě, které usíná v matčině náručí. Bylo mu kolem osmdesáti let, když vešel do radosti svého Pána. Na jeho bledé tváři spočíval zvláštní jas.