BRATRSTVÍ - FRATERNITA
Vskutku na tomto pevném
základě vyrostla nádherná stavba lásky ze živých kamenů, shromážděných ze všech
konců světa,
které se spojily v chrám Ducha svatého.
Jakou láskou ke společenství byli noví Kristovi učedníci zaníceni!
Jakou láskou planuli!
Když se totiž někde sešli nebo se na cestě náhodou potkali, vzlétl z obou stran šíp duchovní lásky daleko vyšší, než je přirozená náklonnost.
Co tím míním?
Čistá objetí, něžnou oddanost, svatá políbení, radostný pohled, nezkažené oko, pokornou pozornost, laskavou řeč, přívětivou odpověď, týž cíl, přesnou poslušnost, neúnavnou úslužnost.
Bratři opovrhovali vším
pozemským, nikdy nemilovali sobecky.
Vroucnost své lásky vylévali na
společenství, a proto toužili dát v nouzi sami sebe každému bratru bez rozdílu,
kdyby potřeboval pomoc.
Toužili často se setkávat, když byli spolu, měli velikou radost; a naopak - velmi těžké jim bylo odloučení a hořké a tvrdé loučení.
(1 Cel 38-39 - FP 387).
Svatost spočívá ve vědomí,
že nic nedokážeme bez JEŽÍŠE.
Spočívá v ponoření do jeho lásky.
Spočívá v důvěře, že on nás miloval jako první.
Vzpomínám si na slova, která mi kdysi dávno řekl jeden kartuzián:
Svatí jsou ti, kdo neříkají ne lásce, jež se pokouší do nich proniknout. A tak vytvářejí obrovskou tajemnou rodinu, kterou spojuje sama Boží milost a mezi jejímiž členy existuje tajemné pouto. Jestliže jeden člověk se stává lepším nebo se modlí nebo nějak trpí, děje se tak pro všechny lidi. Společně pak pozdvihnou svět.
Svatost neznamená nemít chyby
Svatost nespočívá v tom, že nemáme chyby. Tkví ve vědomí, že nic nedokážeme bez JEŽÍŠE a že on ve své dobrotivosti je připraven přispět nám ku pomoci, kdykoliv k němu zavoláme: "Bože, přispěj mi na pomoc..." (Žl 30,11). Je ale potřeba rozloučit se se sny o svatosti. Sen totiž spočívá v tom, že si svatost představujeme podle svého.
Naším úkolem je "být dokonalí jako Otec"; to znamená stále víc směřovat k tomu, abychom se mu podobali. Svatost spočívá v pokoře vůči sobě samým i vůči ostatním. Je třeba k ní směřovat s důvěrou. On nám ji dá alespoň tak, že nás vezme k sobě do ráje.
Sny ne, ale veliké touhy musíme mít i nadále.
Ať jsme sebeslabší, musíme se bez jakékoliv postranní myšlenky vrhnout do svatodušního ohně, jenž sežehne vše, co má být sežehnuto, a v nás promění a prozáří ony požehnané věci, které do nás Bůh vložil a vkládá je do nás stále.
Zpracováno podle knížky Charlese Journeta "Jako ohnivý šíp",