Františkánské prameny
Pane učiň mě svým nástrojem
Františkánské prameny
- Kvítky -O svatých stigmatech svatého Františka
Třetí úvaha, jak byla vtištěna svatému Františkovi svatá stigmata Při zmíněném serafínském zjevení Kristus, který se to zjevil, hovořil svatému Františku o jistých tajných a hlubokých věcech, které svatý František nechtěl nikdy za svého života nikomu sdělit, ale po své smrti to vyjevil, jak se níže ukáže. Ta slova byla taková: »Víš,« řekl Kristus, »co jsem učinil? Daroval jsem ti stigmata, která jsou známkami mého umučení, abys byl mým praporečníkem. Jako já jsem v den své smrti sestoupil do předpeklí a vyvedl jsem odtamtud mocí těchto svatých ran všechny duše, tak uděluji tobě, abys každý rok v den své smrti směl jít do očistce a všechny duše svých tří řádů, totiž Menších bratří, Sester, Zdrženlivých, a také jiných lidí, kteří tě budou zbožně uctívat, které tam najdeš, abys odtamtud vyvedl mocí svých stigmat a uvedl je do rajské slávy. Tak se budeš se mnou srovnávat ve smrti, jako se srovnáváš v životě.«
Františkánské prameny - Tomáš z Celana, první životopis
II. Kniha, II. kapitola
Nejvyšší touha blaženého Františka. Jednou se blažený a ctihodný Otec František vzdálil od zástupu lidí, kteří se denně zbožně scházeli, aby ho viděli a slyšeli, a odebral se na odlehlé osamělé místo, aby tu byl jenom pro Boha a aby setřásl prach, který na něm snad ulpěl při styku s lidmi. Míval totiž ve zvyku rozdělovat si čas, který mu byl propůjčen, aby se otevíral Boží milosti, jednak ke službě bližním, jednak k rozjímání v blažené odloučenosti. Brával s sebou jen pár průvodců, kteří znali důvěrněji jeho svatý život, aby ho bránili před návalem a obtěžováním lidí a střežili jeho klid. Když strávil nějaký čas v ustavičné modlitbě, důvěrném rozjímání a nevylíčitelném spojení s Bohem, toužil i zvědět, co se v jeho životě a působení věčnému Králi líbí a co by se mu líbilo ještě víc. Přitom se snažil zjistit a zbožně toužil odhalit, jakým způsobem, kde a s jakou horlivostí by měl Pánu ještě dokonaleji podle jeho vůle o sobě sloužit. To byla stále jeho nejvyšší moudrost, tato veliká touha ho stravovala, pokud tu žil: učit se od prostých i moudrých, od dokonalých i nedokonalých, jak kráčet po cestě pravdy a dosahovat vždy vyšších cílů.