Rozjímat ve víře o blaženosti Nebe

Znamená mít na ní vzrůstající účast, dávat růst nebeské radosti v sobě a mít taktéž společenství se "všemi svatými". K tomu nás chce vést svým pojednáním španělský dominikánský mystik a teolog ct. Ludvík Granadský (+1588).

Toto rozjímání je tak prospěšné, že kdyby bylo podporováno světlem víry, postačilo by, aby nám osladilo všechny těžkosti a hořkosti, jež trpíme pro ono dobro. Neboť jestliže láska k majetku oslazuje námahy pro něj snášené a jestliže láska k dětem způsobuje, že matka ráda vytrpí bolesti rodičky, co učiní láska k tomuto nejvyššímu dobru, v porovnání s nímž všechny ostatní věci nejsou dobry? A praví-li se o patriarchovi Jákobovi (Gn 39), že se mu sedm let služby zdálo kratičké pro velikou lásku k Ráchel, co dokáže láska k oné nekonečné kráse a k onomu věčnému zasnoubení, budeš-li na ně hledět očima živé víry?

Abys tudíž poněkud pochopil ono dobro, uvažuj mezi jinými o těchto pěti věcech, totiž o výbornosti místa, o radostné společnosti, o patření na Boha, o oslavě (vzkříšených) těl a posléze o dokonalosti všech dober onoho života.

Nejprve pozoruj nádheru místa a zvláště jeho podivuhodnou velikost! Čteš-li u velmi vážných spisovatelů, že kterákoli z nebeských hvězd je větší než celá země, a co více, že některé mezi nimi jsou tak značné velikosti, že jsou devadesátkrát větší než naše země, a obrátíš-li pak zrak k nebi a uvidíš na něm takové množství hvězd a takové (ještě) prázdné prostory, kam by se jich vešlo mnohem více, jak se nepodivíš? Nejsi úžasem bez sebe, uvažuješ-li o ohromnosti onoho místa a ještě víc o nesmírnosti nejvyššího Pána, který je stvořil z ničeho?

Také krása onoho místa se nemůže vylíčit slovy: vždyť stvořil-li Bůh v tomto slzavém údolí a kraji vyhnanství věci tak podivuhodné a tak krásné, co asi vytvořil na onom místě, které je sídlem Jeho slávy, trůnem Jeho velikosti, palácem Jeho velebnosti, domem Jeho vyvolených a rájem všech slastí?

Po výbornosti místa uvažuj o ušlechtilosti jeho obyvatel, jejichž počet, svatost, bohatství a krása převyšuje všechno, co jen můžeš myslet. Svatý Jan praví (ve Zj 5 a 7), že počet vyvolených je tak veliký, že nikdo není s to je spočítat. Svatý Dionýsius tvrdí, že je tolik andělů, že jejich množství předčí všechny hmotné věci na zemi. Svatý Tomáš v souhlase s tímto míněním říká, že jak nebesa vynikají velikostí nepoměrně nad zemi, tak množství oněch blažených duchů převyšuje všechny hmotné věci, které jsou na tomto světě. Co tedy může být podivuhodnějšího? Zajisté, kdyby se o té věci uvažovalo, byla by s to uvést v úžas všechna lidská srdce. A jestliže každý jeden z andělů, třebas nejmenší z nich, je krásnější než celý viditelný svět, jakým štěstím bude hledět na takové množství tak krásných andělů a pozorovat jejich dokonalosti a služby, jež každý z nich koná v onom vznešeném městě? Tam pobíhají andělé, slouží archandělé, triumfují knížatstva, radují se mocnosti, vládnou panstva, skvějí se vojska, září trůny, svítí cherubíni, hoří serafíni - a všichni Bohu pějí chvalozpěvy. Jsou-li již společnost a setkávání s dobrými lidmi sladké a příjemné, jaké pak bude tam společenství s tolika dobrými bytostmi, hovor s apoštoly, rozmluva s proroky, setkávání s mučedníky a - konečně se všemi vyvolenými?

Je-li takovou ctí těšit se ze společnosti dobrých lidí, jakou teprve bude ctí radovat se ze společnosti přítomnosti Tvůrce, kterého chválí jitřní hvězdy, nad jehož krásou žasnou Slunce a Měsíc, před nímž se uctivě sklánějí andělé a nad jehož přítomností jásají lidé? Jak oblažující bude hledět na ono nekonečné Dobro, v němž jsou obsažena všechna dobra, onen největší Svět, v němž jsou všechny světy, na Toho, jenž je jeden a všechno, Bytost jednoduchá, která má dokonalosti všech bytostí? Bylo-li velkým štěstím slyšet a vidět krále Šalomouna, že královna sábská pravila (1Kr 10,8): "Šťastni jsou ti, kteří před tebou stojí a těší se ze tvé moudrosti" - jakým blahem bude patřit na onoho nejvyššího Šalomouna, onu věčnou Moudrost, nekonečnou Velikost, neocenitelnou Krásu, nesmírnou Dobrotu a navždy se se z Ní radovat? To je podstata blaženosti svatých, a to je poslední cíl a střed našich tužeb.

Potom uvažuj o oslavení těl, na nichž nic nezůstane neoblaženo, protože každému z údů a smyslů se na onom světě dostane zvláštního oslavení a okouzlení; těla tam nabudou zvláštních vlastností: jemnosti, lehkosti, bezbolestnosti a jasu, který bude tak veliký, že každé z oněch těl nebešťanů se bude skvít jako slunce v království jejich Otce (Mt 13,43). Jestliže tedy ne víc než jedno slunce dostačí na obloze, aby osvětlilo a potěšilo tento svět, jak nádherná podívaná bude, až se tam rozzáří tolik sluncí a světel?

ctih. Ludvík Granadský